Po odchodu Geike Arnaert zbývající dvojice Alex Callier a Raymond Geerts řešila, co s rozjetou kariérou, případně zda nechat původní věci spát a vydat se zcela jinou cestou. Nakonec pro Hooverphonic našli novou zpěvačku Noémie Wolfs a s ní se pustili do nové kapitoly existence. Výsledkem je "The Night Before", které v rodné domovině slaví úspěch, jako by se vlastně nic v jádru věci nezměnilo. Pokud však důkladně znáte poslední roky a tvorbu Hooverphonic, zjistíte, že se na "The Night Before" neděje nic světoborného a že se vytratila ona jiskra potěšení a hypnotických atmosfér. Něco tomu prostě chybí.
Alex a Raymond zůstali věrni svému nadšení z retro věcí. Jejich pojetí popu už začíná mít jasně čitelný rukopis zavedené značky. Noémie to má ještě složitější, protože oproti Geike nemá tolik charismatu a nezaměnitelného hlasového spojení s hudbou Hooverphonic. "The Night Before" však představuje slušnou zásobu hitů, včetně její titulní skladby. Okouzlení trip-hopem z počátku kariéry však budete hledat marně, deska je totiž prostě čitelná a nenáročná na poslech. Smyčcová škádlení jen podtrhují lehkost a hitovost; "Heartbroken" vedle "One Two Three" představuje přesně to, co vlastně u Hooverphonic mají všichni rádi. Záludností z boku je však zjištění, že se nemálokrát přistihnete, že ten a ten motiv jste už někde u nich slyšeli.
Dorleac - Dorleac (8/10)
Geike Arnaert ke konci svého působení v Hooverphonic tvrdila, že by ráda... číst dále
Po odchodu Geike Arnaert zbývající dvojice Alex Callier a Raymond Geerts řešila, co s rozjetou kariérou, případně zda nechat původní věci spát a vydat se zcela jinou cestou. Nakonec pro Hooverphonic našli novou zpěvačku Noémie Wolfs a s ní se pustili do nové kapitoly existence. Výsledkem je "The Night Before", které v rodné domovině slaví úspěch, jako by se vlastně nic v jádru věci nezměnilo. Pokud však důkladně znáte poslední roky a tvorbu Hooverphonic, zjistíte, že se na "The Night Before" neděje nic světoborného a že se vytratila ona jiskra potěšení a hypnotických atmosfér. Něco tomu prostě chybí.
Alex a Raymond zůstali věrni svému nadšení z retro věcí. Jejich pojetí popu už začíná mít jasně čitelný rukopis zavedené značky. Noémie to má ještě složitější, protože oproti Geike nemá tolik charismatu a nezaměnitelného hlasového spojení s hudbou Hooverphonic. "The Night Before" však představuje slušnou zásobu hitů, včetně její titulní skladby. Okouzlení trip-hopem z počátku kariéry však budete hledat marně, deska je totiž prostě čitelná a nenáročná na poslech. Smyčcová škádlení jen podtrhují lehkost a hitovost; "Heartbroken" vedle "One Two Three" představuje přesně to, co vlastně u Hooverphonic mají všichni rádi. Záludností z boku je však zjištění, že se nemálokrát přistihnete, že ten a ten motiv jste už někde u nich slyšeli.
Dorleac - Dorleac (8/10)
Geike Arnaert ke konci svého působení v Hooverphonic tvrdila, že by ráda přichystala nějaké své sólo. "Dorleac" vyšlo celkem nenápadně na malém belgickém labelu Excelsior Recordings a jejím parťákem ve studiu se stal Spinvis (Erik De Jong). To, co jen lehce nakouklo na "The President Of The LSD Golf Club", je na debutu Dorleac zhmotněno do abstrakce, potemnělého new age a trip-hopu. Projektu jméno dala francouzská herečka Françoise Dorléac a sama Geike zde zahrála několik nezaměnitelných převtělení.
Spinvis je stejný hudební guru jako
Beck. Tato prvotina tak může mít blízko k jeho práci pro
Charlotte Gainsbourg na desce "IRM", jen "Dorleac" je ještě více chmurná a niterná. Od "Dying In Silence" se prostorem chvěje depresivně zahalený odér a Geike Arnaert plně přednáší své pocity ve volně plynoucím monologu. "Kill You" a "Disparu" se vám prorvou pod kůži a nedají vám spát, "Tommy And The Whale" je opačnou protiváhou v akustickém kabátku. "Tiger Shank" a "Lemon Pie" jsou jedinými svižnějšími elementy, jinak se tato jinak krátká deska (má jen jednatřicet minut) nese v pomalém duchu, ale o to intenzivnější požitek je.
Historie se, jak se zdá, opakuje (ne však poprvé ani naposled). Stejnou situaci zažila Morcheeba, kterou na určitou dobu opustila zpěvačka Skye Edwards. Hooverphonic natočili nijak objevnou, i když nikoho neurážející desku. Naopak Dorleac ždímají emoce na dřeň a virtuální vítězství hravě strhli na svou stranu (nečekaně a v tichosti). Ona budoucnost zdá se být otevřena jakémukoliv rozuzlení, nechme se tedy překvapit...
Komentáře