HTRK - Work (Work, Work)

V Melbourne je něco jinak. Možná to způsobuje něco ve vzduchu nebo ve vodě, snad je to zapsané přímo v genových řetězcích. Snad všechny místní muzikanty spojuje podivné pouto, jakási neuchopitelná, ale jasně čitelná linie. Smutný řev, neukojitelná touha, spalující vášeň. Nezáleží na žánru, nefunguje vymezení proti předkům a minulosti. Možná je to kletba, možná znak ušlechtilosti. Možná obojí? Hugo Race, Lisa Gerrard, Rowland S. Howard, Mick Harvey, J. G. Thirlwell (Foetus), Anita Lane, Warren Ellis a desítky dalších. Phil Shoenfelt mi nedávno říkal, že je tam obrovské procento lidí postižených hepatitidou C... Třeba i tohle hraje roli. Kdo ví?

Trojice HTRK se dala dohromady v Melbourne roku 2003 a vetkla si do erbu snahu o totální odstřižení od scény 80. let, která je stále velmi silná a pro město synonymní. Název kapely (čtěte Haterock), rané hlukové pokusy i celá první (neoficiální) nahrávka Nostalgia to jen potvrdily. Málo platné, zřejmý podpis – melbournský gen zůstává a stejně je tomu i na novém albu. Dnes už jsou HTRK jenom dva, baskytarista Sean Stewart své démony na uzdě neudržel a loni si vybral odchod. Na Work (Work, Work) je jeho duch přesto patrný, kontinuita s předchozí tvorbou není porušena.

HTRK mají něco specifického, třeba jako Black Heart Procession. Nejde o bezbřehou a snad i trochu naivní dokonalost pánů ze San Diega, ale o podobný druh melancholie, smutku a pocitů, přes které není jednoduché se přenést. Výrazové prostředky jsou zcela odlišné, přirozená jednoduchost Black Hearts se napodobit nedá, ale pocit bezmoci, při které se někde vzadu matně odráží třepotající se záblesk naděje a cesty ven, rezonuje podobně. Patříte mezi ty, kteří se nemůžou dostat přes první skladbu posledního alba Black Heart Procession Six? O tom mluvím – podobné to je s HTRK. Hrozně dlouho trvá, než se srovnáte s jednotlivými skladbami, další dobu strávíte nad jejich pořadím a dostat se na konec desky je záležitost týdnů. Nejde o složitost konceptu nebo o rozklíčování tajného kódu. A už vůbec nejde o možnost volby – zásah je plošný. Zkuste trojici úvodních skladeb Ice Eyes Eis, Slo Glo a Eat Yr Heart. Pocity, příběhy, konflikty.

Zatímco utajená prvotina Nostalgia byla plná razantních noiseových ploch a destruktivních obratů, na oficiálním debutu Marry Me Tonight se hlavně díky účasti producentů Rowlanda S. Howarda a Lindsayho Graviny podařilo vytáhnout na povrch netušené hitové obrysy (viz monumentální Rentboy). A to bez kompromisů a zvukové cenzury, temné kouzlo HTRK zasahuje jinými prostředky. Novinka v tom pokračuje, lákavé a žádoucí motivy jsou tu zas, jen ukryté hlouběji a pečlivěji. Smutek je drásavější a naděje vzdálenější, téměř nedosažitelná. Není se čemu divit, na albu se nepodepsal jen odchod Seana Stewarta, ale i předčasná smrt jednoho z mentorů, Rowlanda S. Howarda. Úvodní skladba jeho posledního alba Pop Crimes je podmanivý duet právě se zpěvačkou HRTK Jonnine Standish a s kapelou jejího manžela Conrada, Devastations, zase nahrál společný singl, navíc s nimi často koncertoval.

Work (Work, Work) je kytarovým albem, což v minulosti rozhodně nebývalo. Nigel Yang ovšem nehraje „normálně“, na riffy a sóla musíte jinam. Hlavní je nálada a zvuk, skvělá práce s napětím a barvami kytarových efektů. Elektro zvuky, dubové vibrace a beaty jsou zahalené vzdušnými závoji tónů, které ale stejně jako kytara zní jen ojediněle. Kytarová deska od kapely, která kytary moc nemusí... Trvá to, než to člověku dojde. Mrazivě temné deklamace Jonnine trhají jemné zvukové závoje na kusy a průbojné lomozy a elektronické bicí tomu napomáhají. Krásný kontrast a výjimečná práce s atmosférou. Chvílemi Suicide, jindy Badalamenti; ostatně právě Lynchovo filmové dílo bylo jednou z velkých inspirací v začátcích. Sametový závěs je téměř vidět.

Další předností HTRK je umění zkratky. Na obalech alb je vždy použité jen výrazné logo skupiny, pouze jinak graficky zapracované a barevně odlišené. Texty jsou často pouze o několika verších a Love Triangle je v tomto ohledu dokonalou miniaturou. O pravdy, emoce a hluboké city není nouze, ale jsou podané s odstupem a skromností. Přísný až asketický přístup tolik osvěžuje dnešní kašíro- vanou scénu. Snad i proto vlivný Pitchfork je- jich novinku spláchl ze stolu. HTRK jsou příliš upřímní a příliš sexy na to, aby si je hipsteři pouštěli k ovesným vločkám. Nebezpečí, provokace, syrovost. Tohle není hra.