Už ze samotné podstaty vztahu člověka k hudbě, snaží se jí každý naslouchat, vnímat ji či vstřebávat ji po svém. Ale zkusili jste si někdy připustit, že i hudba může zpětně naslouchat nám? Doplňovat a vyplňovat jednotlivé aktuální pocity, zosobňovat a zastupovat melancholii, vzpomínky, nebo prostě jen odkrývat cosi, co se snažíme sami před sebou skrýt. Přesně tohle je případ britských Iroha.
Co to sakra? Vždyť tohle zní jako Jesu, kteří se vrátili o nějakých sedm let nazpět a při tom flashbacku ztratili svého „taťku“ Justina K. Broadricka! Ten zvuk, ty aranže, tenhle styl, prostě všechno nezaměnitelné unikum, které udělalo z Justinova hořkosladkého projektu jasně identifikovatelný létající objekt napříč žánry, to všechno napumpoval do svého odkazu i Andy Swan. A to je teprve první z mnoha paralel, které přímo i nepřímo Jesu a Irohu spojují.
Vezměme to pěkně popořádku. Začátkem osmdesátých let založil Andy svůj experimentální, elektronický projekt pojmenovaný Final, ke kterému se později připojil Justin (tehdy ještě jako člen Napalm Death). Už po dvou letech však Andy odešel a víc jak dvě desetiletí se věnoval britské taneční scéně. Tedy až do roku 2008, kdy se začíná psát historie kapely Iroha, jejíž název je odvozený od japonské básně.
Když jsem se dostal k eponymní debutové desce „Iroha“, která vyšla letos v únoru, v doprovodném komentáři bylo tučným písmem, skoro jako nějaký pomyslný cejch, vepsáno: „Jesu style!“... číst dále
Už ze samotné podstaty vztahu člověka k hudbě, snaží se jí každý naslouchat, vnímat ji či vstřebávat ji po svém. Ale zkusili jste si někdy připustit, že i hudba může zpětně naslouchat nám? Doplňovat a vyplňovat jednotlivé aktuální pocity, zosobňovat a zastupovat melancholii, vzpomínky, nebo prostě jen odkrývat cosi, co se snažíme sami před sebou skrýt. Přesně tohle je případ britských Iroha.
Co to sakra? Vždyť tohle zní jako Jesu, kteří se vrátili o nějakých sedm let nazpět a při tom flashbacku ztratili svého „taťku“ Justina K. Broadricka! Ten zvuk, ty aranže, tenhle styl, prostě všechno nezaměnitelné unikum, které udělalo z Justinova hořkosladkého projektu jasně identifikovatelný létající objekt napříč žánry, to všechno napumpoval do svého odkazu i Andy Swan. A to je teprve první z mnoha paralel, které přímo i nepřímo Jesu a Irohu spojují.
Vezměme to pěkně popořádku. Začátkem osmdesátých let založil Andy svůj experimentální, elektronický projekt pojmenovaný Final, ke kterému se později připojil Justin (tehdy ještě jako člen Napalm Death). Už po dvou letech však Andy odešel a víc jak dvě desetiletí se věnoval britské taneční scéně. Tedy až do roku 2008, kdy se začíná psát historie kapely Iroha, jejíž název je odvozený od japonské básně.
Když jsem se dostal k eponymní debutové desce „Iroha“, která vyšla letos v únoru, v doprovodném komentáři bylo tučným písmem, skoro jako nějaký pomyslný cejch, vepsáno: „Jesu style!“ Jen jsem se pousmál, ale už první minuty mě vyvedly z nakousnuté skepse. Tohle byla opravdu hodně věrná kopie, ale ne ta bezduchá obehrávka, spíš něco jako pokračování v osobitém odkazu. Podíval jsem se na sestavu celé „kapely“ a hned na druhém místě bylo jméno Diarmuid Dalton (jistě, basák Jesu a dlouholetý Broadrickův kamarád). Co víc, kompletní remixy celé desky, v luxusním dvoudiskovém vydání, obstaral hádejte kdo? Ano, Justin sám.
A hudebně? Když vezmu v potaz, že shoegaze (čert vem, jestli dronující, post-rockový nebo metalový) je ve všech svých formách svrchovaným žánrem, naprosto závislým na schopnosti posluchačova (sebe)odevzdání, Iroha rozvádí motiv Jesu do jeho prapůvodních poloh, trošku ozvláštněný, řekněme, osmibitovým zvukem kláves a ne toliko výrazným, charakteristickým zpěvem.
Samotné recenzované minialbum „End of an Era“ je pak tou poslední a nejzásadnější paralelou. Totiž Jesu svého času zaujali eponymní, nezaměnitelnou řadovou deskou, jejíž formát následně rozvedli a umocnili nebývale silným EP „Silver“. Stejně tak Iroha na malém formátu resuscituje velké emoce, vkusnou melancholii sevřenou do melodicky výrazných skladeb, kterým dominuje nakažlivá klávesová linka u „Where Summer Thrives“ a svévolně cinematický, intenzivně dronující a, chcete-l,) nejvíce Jesu sound skladby „Runaway“. Zkrátka čtyři skladby, které vám nedají navíc ani hrstku emocí, než na kolik jste se sami schopni naladit. Shoda ve formátu nemusí být zákonitě shodou ve výpovědi.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
70.00%
77.14%
Komentáře