Iron Maiden - The Final Frontier

Na první pohled je vše při starém, obal naprosto zapadající do letitého kapelního trendu. Fanoušek si tedy s radostí desku koupí v nadšeném očekávání perfektní jízdy, přesně takové, jaké se od Iron Maiden žádá. Ale první poslech asi odkryje smutné tajemství, které s sebou nese fakt, že se v nahrávacím studiu zrodilo jedno z nejslabších alb v historii kapely a pravděpodobně nejhorší počin s Brucem Dickinsonem za mikrofonem. Na první pohled luxusní počin tak pod slupkou ukrývá hořké sousto pro každého fanouška, který nevlastní naprosto nekritický pohled na tvorbu svých model.

Dvě hlavní kapelní zbraně tentokráte vyšly prakticky naprázdno. Pod většinou songů jsou podepsáni Adrian Smith a Steve Harris, ale skutečnými autory jsou nejspíše pejsek a kočička. Veškeré nápady jsou podivně slepované k sobě, a to takovým způsobem, že místy je na sebe naplácáno úplně všechno, co zrovna z kapely vypadlo. Na druhou stranu bez problémů najdeme songy (hlavně druhá půlka desky), které mají zajímavý nosný nápad, ale rozmělněný na šílenou dobu několika minut, navíc proložený tak primitivně přímočarými pasážemi, které ve studiu musel napovídat snad Olda Říha. Celé kytarové party jsou pak ve výsledném mixu nepochopitelným způsobem potlačené. Zkrátka chybějí nápady, chybějí pořádná sóla, což se producenti snažili dohnat akcentem na Dickinsona.

Panebože, teď mi odpusť, ale Dickinson svou úlohu taky úplně nezvládá. Celá nahrávka je posazena nezvykle vysoko, a to dokonce tak, že jindy bezchybný pěvecký mistr slyšitelně funguje na hranici svých možností. Samozřejmě zpívá v patřičných mezích a rozhodně ne špatně, ale chybí tam ona potřebná jistota a nadhled. Navíc takové zatížení zcela jistě moc neprospěje hlasivkám. A když se tohle všechno spojí s nevýraznou skladbou a nedobrým zvukem, tak z toho nemůže vyjít dobrá deska. Spíš jen nemastný a neslaný počin z hlavy metalového diktátora Steva Harrise. Silnější kusy se hledají poměrně těžko, ale nakonec to přece jen jde - nejlepší věcí alba je úderná pecka "Mother Of Mercy" a slušnou se zdá být i "Isle Of Avalon", ale ta je nakonec rozbitá svou neuvěřitelnou délkou a trochu sražena i naivním ekologickým nádechem. Jinak není co vyzdvihovat, ale ani zatracovat.

Od desky asi každý čekal podstatně víc. Místo předpokládaného nářezu je zde jen nemastná neslaná nahrávka, kterou by soudný producent seškrtal a vrátil kapele k předělání. Jenže to se tady nestalo a Železná dáma si vybrala jeden ze svých slabších okamžiků, který snad odčiní na nadcházejícím turné. A navíc se začínají proslýchat zvěsti o šňůře koncertů v původní sestavě. Snad se zadaří a všechno to zanechá ve fanoušcích lepší pocit než aktuální počin...