Ivan Hlas - Vítr ve vlasech

Po zmiňovaném roce 2000 udělal Ivan Hlas několik poměrně zásadních změn. Rozhodl se pro komornější pojetí svých písní a k němu našel dvě osoby, u nichž se dá říci, že těžko mohl trefit líp. Olina Nejezchlebu znají fanoušci hlavně z působení ve formaci Etc. Vladimíra Mišíka. Norbi Kovács si na jednom koncertu před mnoha lety chtěl s Hlasem jen tak zahrát a od té doby ho neopustil.

Písničky tak zvýraznily některé kontury a rysy, na něž se Hlas rozhodl dávat větší důraz. Méně bicích, méně decibelů a celkové dynamičnosti (i když ona ani dřív nebyla bůhvíjak silná), více křehkosti a něhy včetně pocitů, které se vkrádají do mysli stále zralejšího chlapa. Tyto odlesky jsou však patrnější hlavně v textech, které si k celému tuctu písní napsal Hlas sám. Stejné je to i s muzikou, kde jedinou výjimkou je Kovácsova skladba "Vyprávěj mi..." Album otevírá singl "Pro Elišku". Na konci této písně je motiv z Beethovenova stejnojmenného megahitu. Někteří si určitě při poslechu vzpomenou na film "Lucie postrach ulice", kde stejnou figuru na klavír poctivě cvičila postava Osvalda.

K absolutním vrcholům alba patří naprosto vyklidněné písně "Pod čepicí" a "Zlatá hodina". Rozhodně nečekejte hity na první poslech. Tato deska potřebuje víc času na to, aby se zaryla pod kůži. Jako na ní není žádný hit na první poslech, chybí zde i propadák, černý bod terče, do kterého by bylo snadné se strefovat. Za ta desetiletí psaní veršů si Hlas vytvořil svůj vlastní neopakovatelný styl, ve kterém dokáže mísit romantické nálady ("jsi jako modelka Alfonse Muchy, jsi jako modelka Jožky Úprky, s tebou je hezký i vyvolávat duchy, koukání do tmy a žádný záruky"), ponurost ("já tu nechci zůstat sám jen tak, s politými křídly, na starý rozvrzaný židli") i určitou rozšafnost ("bylo to za starejch časů, kdy kluky nosil na svět čáp, držím se ho pevně kolem krku, abych mu neupad").

Ke studiovému nahrávání si Hlas pozval bubeníka Jiřího Zelenku (ex-Žlutý pes, nyní třeba Etc. nebo bratři Ebenové) a Františka Rabu. Nevyužil je ve všech písních, přesně v intencích vývoje, který jsem zmiňoval ve druhém odstavci recenze. Z těch odpíchlejších písní je nejpovedenější určitě "Všude je ráj". Deska se nahrávala v soukromém studiu Norbiho Kovácse i v renomovaném Sonu, kde na jeho zvukovou podobu hleděli ti nejpovolanější - Milan Cimfe a Pavel Karlík.

Nový materiál v sobě nese znaky kvality, neuspěchanosti a srdečného písničkářství. Hlas si tu na nic nehraje, kouzlo jeho osobnosti spočívá v rysech, které se už nikdy nezmění a budou k rozpoznání na první dobrou. Co by za to mnozí dnešní interpreti dali!