Jan Burian - Dívčí válka

Jan Burian nikdy nepatřil k těm, kteří sází na jistotu, ale jeho tématické dvojalbum Dívčí válka už je vyloženým uměleckým hazardem. Ale jedním dechem dodávám, že v téhle ruletě, i když ne vždycky padla ta správná čísla, kalhoty rozhodně neprohrál. Odvážný je už koncept: devatenáct písní, v jejichž textech mužský autor nahlíží do ženského nitra a kreslí portréty různých typů osobností, to si koleduje o jízlivé poznámky z obou stran barikády. Navíc nechat jednotlivé črty interpretovat stejný počet zpěvaček nejrůznějšího naturelu, co nejlépe je k sobě přiřadit a podkreslit odpovídajícím aranžmá, to je rovněž úkol nelehký a s velmi nejistým výsledkem.

Tahle troufalost se ale Burianovi vyplatila. Skvěle opět vyšla spolupráce s Janem Burianem juniorem, který se podobně jako na Unaveném válečníkovi předvedl jako nápaditý a citlivý aranžér a většina písní je díky němu přitažlivá i po čistě zvukové stránce. Samozřejmě tu ale jde především o texty a jejich interpretaci. A z této perspektivy nacházím nejzdařilejší protnutí všech složek hlavně v druhé polovině. V Intelektuválce zlověstně kořeněné scratchingem a industriálními výbuchy se překvapivě dobře zabydlela Iveta Kováčová ze skupiny Triny, klasickou šansoniérskou polohu zvolila Ivana Chýlková v písni Není tak bohatá a se záludným volným veršem si rovněž poradila na výbornou. Hana Hegerová podává Banální příběh s noblesou a prožitkem sobě vlastním a není skoro poznat, že Burianova poetika a skladatelský rukopis jsou hodně vzdálené tomu, na co jsme od ní zvyklí. To samé platí o Lence Dusilové (Anna a její věšáci) a Zuzaně Homolové (Apokalypsa), v jejímž příspěvku se nádherně snoubí Burianovo intelektuální písničkářství s elektronikou a přírodní bezprostředností interpretky. Skvěle dopadly i přizvané nezpěvačky: Normální holka je díky civilnosti Anežky Růžičkové a záměrně středněproudému aranžmá největší hitovkou kolekce, zvláštní křehkou atmosféru vytváří Lela Geislerová v závěrečné Potřetí?

Rozpačitější jsem z první půlky, kde sice k žádnému vyloženému přešlapu také nedochází, ale důvodů k nadšení tolik není. Dagmar Andrtová-Voňková (O změně) působí mimo svůj pohansko-folkový živel trochu bezradně, zvlášť v porovnání s podobně orientovanou Homolovou, přítomnost Feng-Jün Song (Bohyně kuchyně) mi s její roztomilou výslovností připadá jako trochu samoúčelná anekdota, Sestry Steinovy se v písni S počtářem pitvoří trochu přes míru, Martina Trchová zůstává přes všechnu snahu zaměnitelnou folkařkou.

Zajímavé srovnání nabízí druhý disk, na němž se dočkáme stejných písní v tomtéž pořadí v živém provedení samotného Jana Buriana pouze s klavírem. Tady se ukazuje, že jako autor je se svými výtvory přece jen více sžitý, často třeba dokáže lépe vypíchnout pointu a některé písně mi v jeho podání sedí víc, jako třeba v případě vzdorovité Uprostřed noci (na prvním CD Jana Koubková). Nakolik dokázal odhalit tajné komnaty ženských duší, to nechám k posouzení těm, o nichž je tu zpíváno. Za sebe jsem ale rád, že se Burian snaží být co nejobjektivnější, nepíše feministický manifest a vedle pochopení nebo soucitu se nebrání ani ironickým štulcům. Ačkoliv tedy ne pokaždé trefil střed, už bůhvípokolikáté předvedl, že se nebojí seberiskantnější umělecké výzvy a dokáže uspět tam, kde by si jiní zaručeně vylámali zuby.