XPlaylist

Prvně se musím prostě přiznat, že je děsně žeru. Mám s nima spojenejch tolik věcí, který se mi vybavěj jakmile si je pustím, že by to vydalo na krátkometřážní studentskej film se špatnejma hercema a podivným scenářem. A se skvělým soundtrackem.

Japandroids sou špinavý, hrubý a neurvalý. Místo „pusťte si prosím naši desku a pečlivě poslouchejte“ je to spíš „drž hubu a poslouchej, protože jestli ne, tak ti nakopem“. Slušný kluci s neslušným návrhem, nemytou kytarou a textama tak jednoduchejma, že se mi nechce věřit, že mi zkrátka nepřijdou hloupý.

Celá ta zdánlivá jednoduchost je přitom šíleně navrstvená, vazbící kytara, dunivý bicí zdánlivá kakofonie. Slyším v nich Sonic Youth, ohňostroje, pravdu po 8mi pivech, zatoulanou romanci a děsnej vopruz ranního vstávání kvůli něčemu, co mě vlastně dost sere. Ježdění tmavě zeleným, orezlým Chevroletem. Můžu si s nima zařvat a nepřipadat si jako tupec a bubnovat do stolu, aniž by to působilo nemístně.

Takže Celebration Rock musím mít zákonitě rád. Problém je možná v tom, že první půle je spíš v duchu „našli sme prázdnej stadion a udělali bugr“, kdežto druhá jsou zase ty starý Japans z éry Post-Nothing, co křičej, protože chtěj, ne protože musej. Není to ale špatně. Protože i když je to jiný, tak to neskutečně funguje.