Jaromír Nohavica - Babylon

Jestliže mi na albu Moje smutné srdce nic vyloženě nevadilo a zároveň neodvazovalo, byla to prostě takové solidní vyrovnaná kolekce, Babylon má tu amplitudu mezi vrcholy a údolími větší. Klidně bych se obešel bez Pochodu Eskymáků - umím ocenit krásu nesmyslu, ale musí to mít aspoň nějaký nápad. Milionář je časová věc, která mě kupodivu i po letech pořád baví (možná proto, že v ní trocha té nadčasovosti přece jen bude), ale rychle dorůstá generace, které už konkrétní reálie někdejší populární soutěže nic neřeknou. Na druhé straně jsou tu ale skvosty takového kalibru, jaký mi právě na předchozím albu chyběl.

Hned v úvodním Krupobití si Nohavica skvěle poradil s rockovým frázováním, Ostravo je možná nejlepší z jeho harmonikářských kousků, Babylon připomene vrcholné období Mikymauzolea, krásně tklivé jsou Mařenka a Převez mě, příteli. Absolutní bombou je ovšem Dlouhá tenká struna, jedna z nejpůsobivějších a nejpalčivějších Nohavicových písní vůbec, důkaz, že když ten nejhlubší světabol dokáže někdo takhle krásně vyjádřit, každému se pak to břemeno nese snáz. Kdyby byla na Babylonu jen tahle píseň a zbytek podprůměrný šunt, nebyla by to marná deska. Co se týče zvuku, v trendu nastaveném už Divným stoletím se pokračuje, různorodost aranží stále zajišťuje z velké části Vít Sázavský, pouze tentokrát nezachází do žádných větších extravagancí. Tím se obloukem vracím k úvodnímu srovnání s Mým smutným srdcem: Babylon je víc o silných písničkách než o jejich nezvyklém doprovodu. A proto, i když není úplně soudržné ani dokonalé, ho mám přece jen radši.

další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz