Jeff Loomis - Plains of Oblivion

Jeff Loomis je pan Kytarista. A deska Plains of Oblivion je neskutečná erupce kytarového magmatu. Abyste mi rozuměli, zapomeňte na onanie, byť i tady se něco z nešvarů najde, zapomeňte na profesorské přehrávačky a připravte se na pořádný metal!

Hned první pecka Mercurial je soubojem i přátelstvím umění dvou titánů. Jeffovi totiž více než sekunduje Marty Friedman, takto sám vynikající sólový kytarista. Plameny létají z obou laufů jako uprostřed bitvy, bez chvilky na oddech, bez špetky nudy. Podobně je na tom následující The Ultimatum, kde se Jeffovi „postavil“ Tony MacAlpine, a masáž neutuchá. Ale Jeff se nebojí ani sám a hned následující Escape Velocity vysype od hmatníku s úsměvem, jenž ho neopouští ani v rychlých pasážích, které mohou směle soupeřit s nejrychlejšími ataky jeho druhdy domovské kapely, což zvýrazňuje zpomalení v polovině skladby. Po posledních tónech se album poprvé láme, a to díky zpěvu. Po dlouhé době je na albu slyšet hlas zpěvačky Christine Rhoads, jež oblažila i album Dreaming Neon Black od… ano, Nevermore. Kytarová masáž tu je zjemňována sametovým, přesto dostatečně pevným hlasem. První vrchol alba, byť hrubě urážím první trojici instrumentálních kooperací. A to tu máme další, tentokrát možná překvapivou. S Jeffem si to rozdává Attila Vörös. Že vám tohle jméno nic neříká? A kdopak to obsluhuje kytaru v Nevermore dnes? Ba, ba, Vörös. A je jasné, že je Loomisovým zdatným nástupcem. Spíše umírněnější skladby si emocionálně hraje s oázami klidu a místy divokých bouří...

Jeff Loomis stvořil bezmála neuvěřitelnou desku. Po Plains of Oblivion se mění můj (a doufám, že nejen můj) pohled na desky kytarových hrdinů. Erupce nápadů a hráčské ekvilibristiky je na ploše třičtvrtěhodiny napěchována v takové hustotě, až lze hovořit o dokonalé hmotě. Zažil jsem stěží uvěřitelné dobrodružství. A to, prosím, v roce 2012.

Vyšlo ve Sparku #4/2012.