Vliv, který mělo debutové album The Jesus and Mary Chain na další vývoj rockové hudby, můžeme jen stěží nadhodnotit. Za mnohé mu vděčí nejen následující generace britských kytarových indie kapel v čele s My Bloody Valentine nebo Stone Roses, ale jeho odkaz dodnes rozvíjejí skupiny jako Black Rebel Motorcycle Club nebo A Place to Bury Strangers. A to zůstávám jen u jmen, kde je inspirace zřejmá na první poslech. Bratři Jim a William Reidové, podobně jako v trochu jiném kontextu za oceánem Sonic Youth, odhalili světu v plné síle poezii kytarového feedbacku a z něho vystavěných hlukových stěn, a tím, že do nich zabalili jednoduché a neobyčeně chytlavé melodie, z nich učinili široce akceptovatelný a napříště hojně využívaný prvek.
Pochopitelně ani Jesus and Mary Chain nevydupali svůj osobitý styl jen tak z ničeho. V lehce dekadentním uchopení odkazu klasického rock and rollu můžeme zaznamenat vliv newyorských Suicide, co se týče zvukové stránky věci, vedou stopy až k průkopnickým hlukařským experimentům Velvet Underground ve skladbách jako Sister Ray a při pátrání nemineme ani takové The Stooges nebo Ramones. Skotská (toho času) čtveřice ale všechny inspirační nitky svázala do originální formy, kterou název jejich debutu Psychocandy dokonale vystihuje. Pod tou sladkou cukrovinkou si můžeme představit ústřední takřka kolovrátkové melodie spolu s archetypálními rock'n'rollovými harmonickými postupy, zatímco brutální kytarová krusta, která je obklopuje,... číst dále
Vliv, který mělo debutové album The Jesus and Mary Chain na další vývoj rockové hudby, můžeme jen stěží nadhodnotit. Za mnohé mu vděčí nejen následující generace britských kytarových indie kapel v čele s My Bloody Valentine nebo Stone Roses, ale jeho odkaz dodnes rozvíjejí skupiny jako Black Rebel Motorcycle Club nebo A Place to Bury Strangers. A to zůstávám jen u jmen, kde je inspirace zřejmá na první poslech. Bratři Jim a William Reidové, podobně jako v trochu jiném kontextu za oceánem Sonic Youth, odhalili světu v plné síle poezii kytarového feedbacku a z něho vystavěných hlukových stěn, a tím, že do nich zabalili jednoduché a neobyčeně chytlavé melodie, z nich učinili široce akceptovatelný a napříště hojně využívaný prvek.
Pochopitelně ani Jesus and Mary Chain nevydupali svůj osobitý styl jen tak z ničeho. V lehce dekadentním uchopení odkazu klasického rock and rollu můžeme zaznamenat vliv newyorských Suicide, co se týče zvukové stránky věci, vedou stopy až k průkopnickým hlukařským experimentům Velvet Underground ve skladbách jako Sister Ray a při pátrání nemineme ani takové The Stooges nebo Ramones. Skotská (toho času) čtveřice ale všechny inspirační nitky svázala do originální formy, kterou název jejich debutu Psychocandy dokonale vystihuje. Pod tou sladkou cukrovinkou si můžeme představit ústřední takřka kolovrátkové melodie spolu s archetypálními rock'n'rollovými harmonickými postupy, zatímco brutální kytarová krusta, která je obklopuje, dokáže s posluchačovým vnímáním řádně psychedelicky zatřást.
Jako když smícháte hodně zesílený bzukot včelího roje s kvílením cirkulárky a skřípěním brzd při automobilové honičce, takové pozadí, někdy punkově agresivní, jindy spíš zasněné, má většina písní na albu. Zvukově vysoce toxické jsou především nesmiřitelně upalující songy jako The Living End, In a Hole nebo Never Understand, zatímco v pomalejších skladbách Just Like Honey, Cut Dead a Sowing Seeds jsou rozplývavé kytarové textury víc „sweet“ než „acid“. Závratný psychedelický vír unáší posluchače tu rychleji, tu volněji, svůdně a bez možnosti úniku. Bicí Bobbyho Gillespieho, pozdějšího lídra neméně věhlasných Primal Scream, jsou velvetovsky úsporné, v uvedených baladách dokonce jen lehce obměňují stále stejnou rytmickou figuru. Ve spojení s triviálně vystavěnými vokálními linkami Jimiho Reida (bratr William ho vystřídá pouze v závěrečné It's So Hard) tak zejména ve druhé polovině alba může vzniknout dojem, že posloucháme dokola jednu píseň, ten ale přebíjí jakýsi hypnotický efekt, pocit nekončícího, zraňujícího rauše, který bolí i laská zároveň.
Jak bylo řečeno, jádrem písní na Psychocandy je vlastně obyčejný zpěvný rock'n'roll a tomu odpovídají i texty. Bratři Reidové se v nich vyjadřují stručně a ostře, nevymýšlejí žádné hluboké společenské analýzy a řeší hlavně partnerské vztahy a hledání svého místa ve světě. Rozhodně nejsou bezproblémové a už vůbec ne optimistické, hemží se skrytými narážkami na drogy, jimž se členové kapely v následujících letech nijak nevyhýbali. Ale přestože nepochybně stojí za pozornost, už skutečnost, že je zpěv často utopený v hukotu zfuzzovaných kytar, napovídá, že nejsou tím hlavním. Klíčový přínos kapely přece jen tkví v hudebně-zvukové rovině, v proměně náhledu na celkovou estetiku rockové písně. Rodící se indie scéna by bez Psychocandy vypadala určitě jinak.
Komentáře