Joan as Police Woman - The Classic

Dost možná, že je Joan Wasser kabaretiérkou, která muziku spíš uvádí, než jen interpretuje. S děsně vážnou pompou, ale neokázale. Ať už si tohle jméno vyhledáte kdekoliv, nepřehlédnete její dílčí spolupráce s veličinami jako Lou Reed, Dave Gahan, Rufus Wainwright, The Scissor Sisters nebo Antony and the Johnsons, kterým nahrála violové party pro zásadní desku I Am a Bird Now. Ale popravdě, i když kapela Joan as Police Woman existuje už víc než deset let, pro mě byla donedávna dílem zvědavosti a párem písniček z youtube.

Zkuste si na chvilku představit, že by se znovu točila Bondovka s Connerym. Shirley Bassey nebo Nancy Sinatra přišly o hlas, s šálou kolem krku cumlají mentolky a vy potřebujete někoho, kdo by dal ústřední skladbě šarm, charisma. Najednou odněkud zaslechnete skladbu Witness a začne to dávat smysl. Joan od první minuty nové desky oživuje funkční šedesátkové retro, jako by se čas zastavil, ale zároveň nepřišel o současnost. Deska se ostatně jmenuje The Classic – tady se flashback vznáší ve vzduchu dřív, než vůbec stisknete play. A jak je to dál? Kéž bych mohl říct, že mi jde přímo do nálady. Stav letmé euforie, jako vzít na stopa Davida Bowieho a nechat si od něj na zadní sedačce rezavého cadillacu zazpívat Heroes, zažívám jen s druhou Holy City. Lacině chytlavý refrén ze staré školy, luskáte si prsty, jen co vyrazíte z rohu zapadlé ulice někde v New Yorku. Z ruchu velkoměsta vytrhne jamující trojice kolem vousatého chlápka, co si říká Reggie Watts a beatboxem připomíná typický afroamerický doo-wop, odkaz prapůvodního rhythm & blues, ovšem ve zcela aktuálním kabátě. Navrch doprovodné vokály od písničkáře Joana Wassera a Joan, která v tuhle chvíli působí neuvěřitelně jistě.

A pak přijde Good Together, za zády rozzářený noční Manhattan a před námi týpek v obnošené džísce, který se uprostřed Brooklyn Bridge pere s lespaulkou. Kytarové defilé, konečně něco nezávazně strhujícího. Tím naneštěstí živočišný ráz desky končí a její druhou polovinu rozhýbává až hitovka Shame. Co se zpočátku zdá jako osvěžující retro jízda, postupně sklouzává do víkendové projížďky pickupem s trochou upřímného soulu, inteligentního popu s mírnou pachutí nenaplněného potenciálu. The Classic zosobňuje typ hudby, na kterou se potřebujete naladit, protože sama náladu neuchvátí, jen ji věcně dokreslí. Ale kde je kruci ten drajv, na který jsem se těšil?

Recenze vyšla v časopise Full Moon #35.