John Frusciante - The Empyrean

Psychická labilita, frustrace ze života rockový hvězdy, pár let přátelství s heroinem a následný léčení. Protřepat, zamíchat, přidat trochu koření v podobě šílenejch hlasů v hlavě, všechno to přežít a máte inspirace, že můžete do smrti vydávat pomalu každý odpoledne tři alba. Teda pokud jste nejlepší kytarista ze čtyřistatřicátýsedmý nejlepší kapely na nejlepším světě.

No dobře, trochu přeháním, ale těch šest sólovek (jedna pod hlavičkou projektu Ataxia), který si Frusciante střihnul během roku 2004, taky není špatnej průměr. O kvantitě, která by převyšovala kvalitu, o stereotypu nebo dokonce opakování se přitom nemůže bejt ani řeč. To platí obecně pro celou Fruscianteho tvorbu, včetně prvních dvou sugestivních lo-fi nahrávek Niandra Lades and Usually Just a T-Shirt a Smile from the Streets You Hold, který hero (ne, teď fakt nemyslim hrdina) Frusciante vydal jenom proto, aby měl prachy na matroš, a který asi ne každej zkousne. Myslete si, co chcete, ale ten člověk vyměnil s ďáblem duši za talent. Přitom moc nechybělo a mohl to bejt jenom další smutnej příběh právě o promrhaným talentu a další zářez na pažbě heroinovýho kvéru ze šuplíku „zpěváci a kytaristi - amerika 90. léta“. Naštěstí je to ale jenom pohádka o neposlušným Smolíčkovi, s dobrým koncem. Odnesly to zuby, kůže na rukách a jeden barák v L.A. lehnul popelem, protože jeho zdi zažily až příliš. Jak se ovšem podepíše tahle několikaletá důsledná chemoterapie na vašem myšlení, vám fakt nepovím, ale každýmu, kdo umí napočítat do pěti, to musí bejt celkem jasný. Obrázek si můžete udělat třeba z interview pro holandskou televizi VPRO z roku 1994. Filosofický žvásty mladýho zfetlýho cápka o životě a smrti, hudbě nebo třeba o Cobainovi a Riveru Phoenixovi. Zábava začíná, teprve když Frusciante, kterej vypadá jako čerstvě vykopaná mrtvola, který sotva rozumíte, vypráví, jak se cítí skvěle a má spoustu energie, je lepším člověkem, a kdyby měl pocit, že mu drogy kurví zdraví, začal by běhat nebo tak něco. A heroin bere proto, aby zabránil zlu tohodle světa znásilnit jeho duši. Víc by mě rozesmála už jenom zpráva, že Ježíš Kristus byl gay. A to byl John sotva v polovině svojí junkie kariéry. Vidět to tenkrát Helena Třeštíková, vyháže pitomce Reného i Katku ze svý party a hned volá do Kalifornie. Nakonec teda ale Smolíček Frusciante přerazil jezinkám prstíčky ve dveřích, narozdíl od slabších kusů, který si radši rovnou vystřelí mozek z hlavy a svět se z nich pak může posrat, vyměnil label Hrobníkova lopata za konkurenční Bůh & syn a upsal se na deset sólovek. Konec dobrej, všechno dobrý. A The Empyrean nejlepší.

Zapráskaný psí roky nevymažete, musíte je přijmout jako cejch. S odstupem let to Frusciante udělal bez lítosti a s pokorou a jeho zatím poslední album je toho důkazem. The Empyrean je intimní a otevřenej pohled do labyrintu žil bejvalýho narkomana, jehož introspekce už těžko může bejt hlubší. Holky a klucí, právě si prohlížíte kompletní sbírku Johnových vpichů a až se vynadíváte, koukněte ještě na jeden pěknej absces další smažky Tima Buckleyho (Song to the Siren). The Empyrean vás prostě donutí jenom bez hlesu přihlížet Fruscianteho sebereflexi a dialogu hlasů v jeho hlavě a sledovat noční můrou zpocenou mršinu feťákovy duše na cestě ke světlu. Nemá smysl snažit se to celé nějak pochopit, svět uvnitř je příliš subjektivní a není váš.

Prací na The Empyrean strávil Frusciante skoro rok a půl, narozdíl od svejch minulejch měsíčních rychlokvašek, a bylo to jenom ku prospěchu věci. Bohatý a rozmáchlý aranže, změny tempa a nálady skladeb umocněný zkreslováním Fruscianteho hlasu, nenápadný upozaděný melodie nebo jako kolovrátek donekonečna se opakující motivy, jsou stejně jako použití spousty nástrojů, smyčců, sborů nebo synťáků jenom konturou v podstatě klidnýho a komorního alba. Samozřejmostí se stala spolupráce s všeumělem a všudehrálem Joshem Klinghofferem, občas se ozve basa kámoše Blechy a hostovačka kytaristy Johnnyho Marra z kultovních The Smiths taky nekončí jenom jménem na obalu. Výsledkem jsou songy s ozvěnou sedmdesátkový psychedelie a syrovějším zvukem než bylo zatím u Fruscianteho sólovek zvykem. Songy, který vás budou svědit pod kůží.

Přiškrťte si biceps a najděte žílu, tohle je heroin.