John Mayall - Blues from Laurel Canyon

Osvědčená značka The Bluesbreakers, pod níž se etablovali takoví mistři bílého blues jako Eric Clapton či Peter Green, se už na obalu Blues from Laurel Canyon neobjevuje, velký předěl v tom ale nehledejme. V téhle kapele si různí muzikanti stejně podávali dveře i několikrát do roka a jediným neměnným pilířem zůstával kapelník. Po boku mu zůstal Mick Taylor, třetí slavný kytarový hrdina, který mu prošel rukama, zatímco rytmika je zbrusu nová. Mladíček, který o pár let později zazáří na vrcholných stounovských deskách, Mayallovi zdatně sekunduje už tady. Přestože ten si svůj osobitý zvuk postavený na masivním podílu kláves dobře hlídá, Taylorův talent má také dost prostoru a třeba v řízné skladbě 2401 to rozbalí se vší parádou.

Oddanost bluesovým kořenům i jejich hluboká znalost jsou u Johna Mayalla samozřejmostí, ale stejně tak - aspoň v tomto období - i chuť a odvaha je pozměňovat. Široké využití piana a varhan vytváří pro blues nezvyklé barevné odstíny a spolu s Mayallovým relativně vysoko položeným, melodickým vokálem vzdaluje jeho hudbu drsnému neromantickému podloží žánru a přizpůsobuje jí potřebám choulostivější bílé pleti. Kontakt s černým gruntem je ale dostatečně těsný, mimo jiné i díky stylově vřelé foukací harmonice.

Z ustálených bluesových rovnic album vybočuje i v několika zajímavých detailech. Vydařená je například skladba Medicine Man, v níž šamansky repetitivní, ale jemný tep rytmiky doprovází zvuk paličkami rozeznívaných kytarových strun. Následující Somebody's Acting Like a Child pro změnu popohání jamesbrownovský, kyčle rozhýbávající beat, zatímco Miss James zase uvolněně swinguje. Dobovou zálibu v indické mystice pak demonstrují tabla v písni Fly Tomorrow. To všechno dělá z desky věnované Mayallovu oblíbenému koutu Los Angeles (v Laurel Canyon později několik let i bydlel) jednu z jeho nejnápaditějších nahrávek.