Johnny Winter - Second Winter

Staré dobré texaské blues se v rukou tohoto vyzáblého albína stává pěkně heavy odvazovou záležitostí. Album Second Winter vydané dva měsíce po vystoupení na Woodstocku už Johnnyho Wintera představuje jako hvězdu, pravého kytarového hrdinu s pevnou vazbou na své černé bluesové předchůdce, ale s vlastním žhavě dynamickým stylem inspirujícím se stejnou měrou i v rock'n'rollu. Není takovým vizionářem jako Hendrix, je přímočařejší, tradičnější, ale stejně vášnivý i technicky brilantní. Divoké, efektní riffy i sóla zpod jeho prstů tryskají jako příval, málokdy se odmlčí, ale dokáže být velmi variabilní, takže nehrozí přesycení. Kromě toho je i výborný, pudový zpěvák a v neposlední řadě i schopný autor.

Díky přebytku kvalitního repertoáru vyšlo nakonec Second Winter jako takové "podměrečné" dvojalbum, na němž čtvrtá strana zůstala prázdná, tři zbývající jsou ale plné festovního, šťavnatého bluesrockového nářezu. Přitom každá z nich má svou identitu. První trojice skladeb ztělesňuje hutné texaské blues v té podobě, v jaké ho později rozvíjel Winterův nejtalentovanjší učedník Stevie Ray Vaughan, zatímco B-strana se obrací ke klasickým rock'n'rollům Little Richarda a Chucka Berryho doplněným o skvělou verzi Dylanovy Highway 61 Revisited. Poslední část je pak Winterovou čistě autorskou záležitostí kombinující bluesová i rocková východiska a zakončenou nejexperimentálnějším kouskem alba Fast Life Rider, kde kytarista exhibuje na pozadí dusajícího virblu.

I když je Johnny Winter jednoznačně králem arény, i jeho bratr Edgar se dokázal blýsknout klávesovým sólem v I'm Not Sure nebo stylovým piánem a saxíkem v Little Richardově Slippin' and Slidin'. Energické kytarové parádičky jsou ale tím, co z alba dělá nadčasovou záležitost. Second Album je nejen milníkem na cestě bluesrockové evoluce, ale stalo se stejně inspirativním i pro jižanský rock nebo právě expandující hardrockové drsoně. A hlavně je to opravdu rajcovní jízda.