Zklamání části fanoušků a zejména kritiků z tvůrčího směřování Joni Mitchell v osmdesátých letech se nelze divit. Když na albech Wild Things Run Fast a Dog Eat Dog kanadská písničkářka vyměnila novátorské průniky folkové průzračnosti s jazzovým rozletem za pop-rockový zvuk nemálo poplatný době, mnoho z nich to pokládalo za krok zpět, ne-li přímo za zaprodání se aktuální poptávce. S odstupem času si ale tyto nahrávky zaslouží alespoň částečnou rehabilitaci. Je pravda, že z celé diskografie Joni Mitchell právě ony zestárly nejvíce, ačkoli když vezmeme v úvahu, že syntezátorová 80's estetika je dnes dlouhodobě opět v kurzu, pak ani tento ortel není tak jednoznačný. Především ale zpěvačka i v této epizodě působí dojmem, že ví, co dělá a rozhodně ne pro větší výdělek.
Album Dog Eat Dog je v ještě větší míře než jeho předchůdce plné syntezátorů, samplů, přeexponovaných bicích (ty to místy opravdu kazí) a elektrických kytar ošetřených tehdy frčícími efekty. Ačkoli ovšem Joni Mitchell přejímá zvukový model svých hitparádových současniků, neznamená to, že by ho na své písně aplikovala se stejnou řemeslnou plytkostí. Jistě, najdeme tu i nezvykle posluchačsky vstřícné melodické úseky (Fiction, Shiny Toys), ale ty jen dotvářejí komplexní autorskou vizi, která ve výsledku nemá daleko k tomu, co tehdy produkovala třeba Kate Bush nebo ke způsobu, jakým se k popovým strukturám přiblížila o čtyři roky později Laurie Anderson na... číst dále
Zklamání části fanoušků a zejména kritiků z tvůrčího směřování Joni Mitchell v osmdesátých letech se nelze divit. Když na albech Wild Things Run Fast a Dog Eat Dog kanadská písničkářka vyměnila novátorské průniky folkové průzračnosti s jazzovým rozletem za pop-rockový zvuk nemálo poplatný době, mnoho z nich to pokládalo za krok zpět, ne-li přímo za zaprodání se aktuální poptávce. S odstupem času si ale tyto nahrávky zaslouží alespoň částečnou rehabilitaci. Je pravda, že z celé diskografie Joni Mitchell právě ony zestárly nejvíce, ačkoli když vezmeme v úvahu, že syntezátorová 80's estetika je dnes dlouhodobě opět v kurzu, pak ani tento ortel není tak jednoznačný. Především ale zpěvačka i v této epizodě působí dojmem, že ví, co dělá a rozhodně ne pro větší výdělek.
Album Dog Eat Dog je v ještě větší míře než jeho předchůdce plné syntezátorů, samplů, přeexponovaných bicích (ty to místy opravdu kazí) a elektrických kytar ošetřených tehdy frčícími efekty. Ačkoli ovšem Joni Mitchell přejímá zvukový model svých hitparádových současniků, neznamená to, že by ho na své písně aplikovala se stejnou řemeslnou plytkostí. Jistě, najdeme tu i nezvykle posluchačsky vstřícné melodické úseky (Fiction, Shiny Toys), ale ty jen dotvářejí komplexní autorskou vizi, která ve výsledku nemá daleko k tomu, co tehdy produkovala třeba Kate Bush nebo ke způsobu, jakým se k popovým strukturám přiblížila o čtyři roky později Laurie Anderson na desce Strange Angels. Stejně jako u obou zmíněných příkladů, jsou i na albu Dog Eat Dog poprockové prvky pokornými služebníky autorčiny osobnosti a ne naopak.
Do té doby k Joni Mitchell neodmyslitelně patřila kytara, tady se jí ale poprvé ani nedotkla a soustředila se na klávesy a také na vytváření samplů, které spolu se vstupy mluveného slova dávají místy nahrávce nádech performance. Podobu alba také silně ovlivnil baskytarista a zpěvaččin manžel Larry Klein, který s ní spolupracoval už na Wild Things Run Fast, tentokrát ale společně s klávesistou Thomasem Dolbym rozhodujícím způsobem promlouval také do produkce a aranžování, sám je autorem dvou skladeb a jeho klouzavé basové linky významně spoluurčují celkový sound. Na desce se ovšem zajímavých hostů vyskytuje víc a mnozí z nich, jako Steve Lukather ze skupiny Toto, bubeník Vinnie Colaiuta, písničkář James Taylor nebo saxofonista Wayne Shorter rovněž zanechali svou stopu už na předchozí desce. Právě Shorterovy party v závěru alba (The Impossible Dreamer, Lucky Girl) aspoň částečně vracejí do hry jazzové nálady, jimiž Joni Mitchell sytila své nahrávky v předchozí dekádě a které na Dog Eat Dog vyklidily prostor syntezátorovému art-popu.
Písně Joni Mitchell tímto krokem ztratily něco ze své delikátnosti, i tak ale zůstávají mimořádně rafinované a vrstevnaté, jak po instrumentální stránce, tak po té obsahové. Tentokrát se výrazně zaměřují na celospolečensky závažná témata. V roce konání koncertu Live Aid nepřekvapí píseň Ethiopia zabývající se hladomorem v dotyčné zemi, titulní skladba si bere na mušku bezohlednost mocenských a finančních dravců, Tax Free televizní kazatele a Shiny Toys zase lačnost po povrchním a krátkodobém uspokojení. Takovém, jaké nabízel tehdejší rádiový pop a jaké zůstalo Joni Mitchell cizí i když operovala v jeho zvukovém teritoriu. Módní postupy syntezátorové éry zkrátka přijala jako výzvu a popasovala se s ní minimálně se ctí. A i když se nakonec ukázalo, že šlo v její tvorbě o slepou uličku, ani v té nepůsobila bezradně.
Komentáře