Kate Bush - Lionheart

Lionheart je klasickým příkladem uspěchané desky. Vedení EMI se zřejmě až příliš namlsalo nečekaným úspěchem The Kick Inside a zároveň nemělo dostatečnou důvěru v dlouhodobou perspektivu kariéry mladičké zpěvačky, a tak prostě chtělo ještě jednou zúročit její současný status zázračného objevu. A to co nejdřív. Kate Bush zatím neměla dostatečně silnou pozici, aby se těmto tlakům mohla vzepřít, takže přistoupila na strategii firmy.

Vznikl tak víceméně druhý díl debutu. Se stejným producentem (Andrew Powell), podobnou instrumentací, ale také s méně výrazným materiálem. Což o to, písní měla Kate v šuplíku dostatek. Stále bylo z čeho vybírat, aniž by musela narychlo komponovat úplně nové skladby, ale to nejlepší už přeci jen vyzobala při přípravě The Kick Inside. Nejvíc postrádám nosnější melodické motivy. Songy to jsou opět neobyčejně vyzrálé, nápadité i pečlivě zaranžované, ale málokterý opravdu utkví v paměti. Odvíjejí se ve složitých meandrech a málokdy přilnou k nějaké chytlavější lince. S počtem poslechů se sice množí zajímavá místa a drobné háčky, ale pocit, že těm písničkám ve srovnání s debutem něco chybí, přetrvává.

Ten pocit by asi nebyl tak silný, kdyby došlo k nějakému zřetelnějšímu progresu v aranžích. Ale v tomhle ohledu je Lionheart prakticky kopií první desky. Na promyšlení nějaké nové zvukové koncepce zřejmě nebyl čas. Pouze drobné náznaky (syntezátory a mandolína v jedné z nejpovedenějších písní Wow, orchestrální party dodávající retro nádech skladbě Coffee Homeground) naznačují Katino budoucí studiové novátorství, ale celkově působí album jako výsledek stejných nahrávacích frekvencí, během kterých vzniklo The Kick Inside.

Ale abych to s těmi výhradami nepřehnal. Horká jehla, jakou byla tato nahrávka šitá, z ní určitě ještě neudělala zmetek. I Lionheart může sloužit jako přesvědčivý důkazní materiál pro obhajobu Katina hudebního talentu i uměleckého rozhledu (množství literárních nebo filmových odkazů). Jen je škoda, že nemělo víc času uzrát a z obhajoby přejít v sebevědomou manifestaci. O každé z deseti skladeb se určitě dá říct něco hezkého, ale nebude v tom moc skutečného nadšení.