KEN mode - Success

Můžem v té hře ještě chvilku pokračovat, ale všem je nám jasné, že tu nejsme vítaní.
Jak rozvíjet bordel, když si za desku s Kurtem Ballou odnesete JUNO? Producent! Jen další položka v bookletu, maskující triggery a stopu přefiltrovanou fíčurou přelepenou apeczadesitku.png. Může být. Matt Bayles obrousil nejeden kotouč, z těch vykolejených ční We Are the Romans (Botch, 1999), subjektivně, zato suverénně. Další prvek v pomyslné rovnici: Entrench (KEN mode, 2013).

Fakt ne.
Předzvěst desky přehraná z pódia vyrazila dech hlavně faktem, že Jesse kryje záchvat basou namísto kytary (groteskní, v souvislosti s počtem basáků vystřídaných k dosavadní sestavě), stále s bubnujícím bráchou v zádech. Takových nesludgeových svinstev moc neznám. Srovnáno s předloňským otvírákem Counter Culture Complex tu máme posun, ke kterému bylo možná nakročeno špinavou botou, letos ale přišel skok do bláta snožmo, bez ohledu na škody na textilu. Klíčníkem, co výjimečně neodemkl vlastní vyhlášené studio, je Steve Albini, a tady už to začíná dostávat ty nekonkrétní obrysy řádně hrubým štětcem namočeným v oleji. Znovu cello, znovu rachot, znovu síra z naběhlých žil, jen pomaleji. Analogová stísněnost – terminus technicus. Sekundující Eugene S. Robinson podtrhuje závěť, na stará kolena dokáže na malé ploše pozabíjet víc než na poslech psychicky labilní Jesse. Mentor a žák?

Chtěl bych se naučit, jak zabít nejhezčího chlapa na světě.
Pak už to jde z kopce. Deska s geniálním obalem, o které by se daly psát stohy, stejně jako některým postačí hanlivé „nelibozvučnost“. KEN mode už holt nehrajou rozsekané metalcore, a asi ani nikdy nehráli. Názvu ale dostáli, jen vyměnili arzenál mučidel. Zpátky toutéž trasou se všichni bojí.
Zvláštní.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #51.