King Crimson - Discipline

Není třeba zpochybňovat řazení King Crimson do škatulky art rocku, přesto v ní Frippův životní projekt vždy působil poněkud exoticky. Další doklad o tom poskytnul začátkem osmdesátých let, kdy trojicí vyrovnaných alb nenadále vstal z popela. Zatímco většině žánrově spřízněných současníků punk s novou vlnou vzali vítr z plachet, pokud jejich činnost úplně nezadusili, King Crimson naopak probudili ze sedmileté hibernace a postrčili je do další pozoruhodné etapy, v níž skupina reflektovala aktuální hudební výboje a zároveň plynule navázala na dosavadní tvorbu. Stala se dinosaurem, který se překvapivě úspěšně adaptoval i v novém ekosystému.

Prolínání starého s novým se zrcadlí už v obsazení, v němž se kapela vrátila do arény. Pojítkem s minulou sestavou je bubeník Bill Bruford, zatímco čerstvou krev představují kytarista, zpěvák a textař Adrian Belew (hrál s Davidem Bowiem, Frankem Zappou i Talking Heads) a baskytarista a hráč na Chapman Stick Tony Levin, stálý spolupracovník Petera Gabriela. S novými členy přišly čerstvé inspirace, ovšem i Robert Fripp sám důkladně nasával novovlnné impulzy během svých kolaborací s Talking Heads nebo Blondie a poté, co na nich postavil krátkodobý projekt the League of Gentlemen, aplikoval je nyní i v rámci obnovených King Crimson.

Znát je to především na rytmické stránce. Skladby Elephant Talk nebo Thela Hun Ginjeet vykazují zřetelnou příbuznost s nervními beaty zmiňovaných Talking Heads, zatímco závěr alba (instrumentálky The Sheltering Sky a Discipline), kde Bruford hraje na štěrbinový buben, zase reflektuje vzrůstající okouzlení etnickými prvky v populární hudbě. Jsou to ale i strunné nástroje, které spoluřídí to originální rytmické spřežení. Fripp má teď poprvé k sobě druhého kytaristu a bohatě toho využívá. Sám většinou obstarává spletité výšivky v rozložených akordech, zatímco Belew tu abstraktnější část v podobě různých zvukových gejzírů, šmouh a vrypů. K tomu se přidává ještě Tony Levin střídající svůj Chapman Stick s baskytarou, takže chvílemi nastává strhující rytmická show, svou promyšleností a účelností ovšem na hony vzdálená pusté exhibici.

Vědomí kontinuity je ale stejně silné. Na tradici vzletných balad navazuje píseň Matte Kudasai, předchozí období završené albem Red zase natlakovanými riffy a ostrými dynamickými střihy připomene Indiscipline. Progresivní odkaz i novovlnné či etnické podněty King Crimson nenuceně přešívají do neoposlouchaných vzorů, napínavé a energické hudby, v níž si artistno podává ruku s tanečním prazákladem v nebývale kompaktním celku. O tom, že současní členové nejsou pouze najatými mediátory Frippových vizí, ale semknutým tvůrčím organismem, svědčí už to, že skupina poprvé podepisuje své skladby kolektivně. I díky tomu dvůr Karminového krále znovu ožil nečekaně svěžím ruchem.