Deskou Islands končí první klasická etapa v životopise King Crimson, etapa, v níž se muzikantská škatulata kolem Roberta Frippa hýbala nejčastěji a jediným, kdo s ním absolvoval práci na všech čtyřech albech, byl textař Peter Sinfield. Na Islands je opět nová rytmika: na bicí hraje Ian Wallace a basu i mikrofon převzal po Gordonu Haskellovi Boz Burrell. Mel Collins a Keith Tippett zůstávají věrní už od In the Wake of Poseidon, nicméně pro všechny jmenované je právě toto labutí píseň v barvách skupiny.
Kritika celkem shodně Islands přehlíží, podle mého soudu ale nezaslouženě. Album opravdu jakoby scházelo z cesty vytyčené předchozí tvorbou a možná Fripp při jeho vzniku už cítil, že potřebuje radikálnější změnu směru. Ale nic jako vyčerpání nebo bezradnost v těch šesti skladbách neslyším. I kdyby jen mimoděk, vzniklo album s jedinečnou introvertní atmosférou plnou osamělosti a s mnoha momenty, které neomračují okázalostí, ale s emocemi a detaily pracují ve vyšším rozlišení. Znamená to méně pasáží, při kterých hned napoprvé padá čelist a více soudržnosti a „měkké síly“ celku.
Patrný je ústup rockových vlivů. Fripp omezil účinkování elektrické kytary a mellotronu, čímž celý sound prořídl a větší prostor získaly neobvyklé kombinace a souzvuky smyčců, kláves a dechových nástrojů. Zároveň ovšem album nesměřuje k nějaké pastorální idylce, naopak bych řekl, že Fripp teď vráží libozvučnosti nůž do zad ještě častěji a... číst dále
Deskou Islands končí první klasická etapa v životopise King Crimson, etapa, v níž se muzikantská škatulata kolem Roberta Frippa hýbala nejčastěji a jediným, kdo s ním absolvoval práci na všech čtyřech albech, byl textař Peter Sinfield. Na Islands je opět nová rytmika: na bicí hraje Ian Wallace a basu i mikrofon převzal po Gordonu Haskellovi Boz Burrell. Mel Collins a Keith Tippett zůstávají věrní už od In the Wake of Poseidon, nicméně pro všechny jmenované je právě toto labutí píseň v barvách skupiny.
Kritika celkem shodně Islands přehlíží, podle mého soudu ale nezaslouženě. Album opravdu jakoby scházelo z cesty vytyčené předchozí tvorbou a možná Fripp při jeho vzniku už cítil, že potřebuje radikálnější změnu směru. Ale nic jako vyčerpání nebo bezradnost v těch šesti skladbách neslyším. I kdyby jen mimoděk, vzniklo album s jedinečnou introvertní atmosférou plnou osamělosti a s mnoha momenty, které neomračují okázalostí, ale s emocemi a detaily pracují ve vyšším rozlišení. Znamená to méně pasáží, při kterých hned napoprvé padá čelist a více soudržnosti a „měkké síly“ celku.
Patrný je ústup rockových vlivů. Fripp omezil účinkování elektrické kytary a mellotronu, čímž celý sound prořídl a větší prostor získaly neobvyklé kombinace a souzvuky smyčců, kláves a dechových nástrojů. Zároveň ovšem album nesměřuje k nějaké pastorální idylce, naopak bych řekl, že Fripp teď vráží libozvučnosti nůž do zad ještě častěji a zákeřněji, jen s pomocí jemnějšího nástroje. Pěvecké linky jsou v drtivé většině delikátně baladické a Burrellův subtilní ale pevný hlas do nich skvěle zapadá. Instrumentální složka mu ale naštěstí neustále podráží nohy a nedovolí sklouznout do sladkobolnosti, a tady možná pramení ono úzkostné napětí a pocity izolovanosti.
Úvodní posmutnělou melodii ve Formentera Lady podmalovává abstraktní preludování kontrabasu, piana a flétny, druhý melodický motiv – nejkrásnější na albu – na chvíli dokáže zpěv i nástroje sladit do jednoho lahodného plynutí ale závěr už je zase ve znamení roztříštěných partů saxofonu a kytary. Do instrumentální Sailor's Tale se nečekaně zařízne agresivní Frippův beglajt, který nakonec vyústí do mellotronové klenby a ještě větší kontrasty mezi křehkými a brutálními pasážemi jsou ve výborné skladbě The Letters. Ladies of the Road se po většinu času valí s jakousi neotesaností (i Burrelův hlas tentokrát o něco zdrsní), kterou ale několikrát protnou beatlesácky zpěvné úseky. Prelude: Song of the Gulls je nejvíce ovlivněná klasickou hudbou, slyšíme v ní především smyčce částečně hrané v pizzicatech a flétnu. Výše řečené ohledně neustálého narušování libozvučnosti má svou překvapivou výjimku v závěrečné skladbě Islands. Právě na závěr by člověk znalý předchozí tvorby kapely čekal nějaký experimentální rambajz a ejhle: romantika, snění, kontemplace bez rušivých vpádů a finále jak k filmovému happyendu se západem slunce.
Přes všechny dynamické i zvukové experimenty a přemety zůstává po doznění desky až překvapivě silný pocit završenosti, konzistence a provázanosti, možná nejvíc z celé první albové čtyřky. Pocit, že jsme se právě setkali ne zrovna s převratným stylotvorným monumentem, ale zato s nahrávkou, která pro formální vynalézání nezapomíná na procítěnost. Neveselá, přesto hřejivá deska, která sice pro „sinfieldovské“ King Crimson znamenala derniéru, ale nikoli nějak rozpačitou nebo vyprázdněnou.
Komentáře