Ať je váš názor na debutové album Klaxons "Myths Of The Near Future" z roku 2007 jakýkoliv, nahrávka bezesporu patří k zásadním deskám minulé dekády. Na scéně se objevila kapela, která měla spoustu energie a která kombinovala kytary a elektroniku šíleně, zábavně a v hodně rychlém tempu. Říkalo se tomu tenkrát nu-rave (což bylo označení natolik umělé, že ho snad dnes už nemůže brát nikdo vážně). Jestli jste si tuhle skupinu zaškatulkovali jako tu partu, co se stala součástí módní vlny, vyhrála Mercury Prize a pak zmizela, tak mám pro vás zprávu: Klaxons jsou zpátky a ostřejší jako nikdy před tím. Hitovky typu "Golden Skans“ nebo "It’s Not Over Yet“ nečekejte.
Snad ještě první track alba a také první singl "Echoes" dá lehce zavzpomínat na staré časy, ale v rámci desky figuruje pouze jako odpal na oběžnou dráhu. A rozhodně neočekávejte klidný let. Pryč jsou chytlavé taneční popěvky, kapela pod taktovkou nového producenta Rosse Robinsona (Korn, Sepultura, Limp Bizkit) značně přitvrdila. Jak Klaxons dříve slíbili, že se hodlají spíše přiblížit prog-rocku, tak se jim to podařilo, přestože s tímto stylem zatím pouze koketují. Než se jízda úplně rozjede, tak se můžeme rozkoukat v "The Same Space", ve které nás Klaxons informují o tom, že spolu sdílíme stejný prostor.
Následující titulní skladba alba je už více charakteristická pro celý zbytek alba a ukazuje, že kapela je více naštvaná, znepokojená a řeší otázky budoucnosti lidstva.... číst dále
Ať je váš názor na debutové album Klaxons "Myths Of The Near Future" z roku 2007 jakýkoliv, nahrávka bezesporu patří k zásadním deskám minulé dekády. Na scéně se objevila kapela, která měla spoustu energie a která kombinovala kytary a elektroniku šíleně, zábavně a v hodně rychlém tempu. Říkalo se tomu tenkrát nu-rave (což bylo označení natolik umělé, že ho snad dnes už nemůže brát nikdo vážně). Jestli jste si tuhle skupinu zaškatulkovali jako tu partu, co se stala součástí módní vlny, vyhrála Mercury Prize a pak zmizela, tak mám pro vás zprávu: Klaxons jsou zpátky a ostřejší jako nikdy před tím. Hitovky typu "Golden Skans“ nebo "It’s Not Over Yet“ nečekejte.
Snad ještě první track alba a také první singl "Echoes" dá lehce zavzpomínat na staré časy, ale v rámci desky figuruje pouze jako odpal na oběžnou dráhu. A rozhodně neočekávejte klidný let. Pryč jsou chytlavé taneční popěvky, kapela pod taktovkou nového producenta Rosse Robinsona (Korn, Sepultura, Limp Bizkit) značně přitvrdila. Jak Klaxons dříve slíbili, že se hodlají spíše přiblížit prog-rocku, tak se jim to podařilo, přestože s tímto stylem zatím pouze koketují. Než se jízda úplně rozjede, tak se můžeme rozkoukat v "The Same Space", ve které nás Klaxons informují o tom, že spolu sdílíme stejný prostor.
Následující titulní skladba alba je už více charakteristická pro celý zbytek alba a ukazuje, že kapela je více naštvaná, znepokojená a řeší otázky budoucnosti lidstva. ("Odkláním se od budoucnosti/nejsem schopen nic vysvětlit.") Chtě nechtě se nabízí srovnání s Bellamyho partou, ale zatímco ta má tendence moc spekulovat a příliš často se utápí v patosu, Klaxons se tomu vyhýbají. Každopádně shodnou se na tom, že to s tou naší budoucností nevypadá moc růžově.
Druhý pohled Tomáše Bláhy
Mezi lety 2006-2008 byl pojem nu-rave vynášen do nebes, milován i zatracován. Kapely tenkrát v Londýně začaly mezi kytarové party sázet rave zvuky, nosit křiklavě barevný outfity i jiné doplňky a vůbec to celý bylo ravem poměrně silně inspirovaný, aniž by někdo z nich skutečný rave někdy zažil. Klaxons byli ti, kteří tento pojem vnesli do mainstreamu, a stali se tak jeho mentory. Samotný žánr se stal fenoménem už jen proto, že de facto každá kapela popírala jeho autonomní existenci. Jasně, doba trvání krátká, ale zato přinesla spoustu legrace. Jenže těžko dál parazitovat na něčem, co ani neexistovalo, a jestli ano, nenávratně se to přežilo. Zkrátka duch doby.
Kdekdo už si tenkrát řikal, že druhé desky nu-raveových kapel jsou nesmysl. Nu-rave byl prostě módní výstřelek. První, kdo vydal druhou desku, byli norští
Datarock a jak dopadla? Hrálo jim to pěkně, ale mně osobně už to bylo úplně jedno - nefungovalo to. Další byli Hadouken? Škoda mluvit. Pak přišli
These New Puritans, kteří už tehdy byly do škatulky nu-rave zařazení trochu neprávem, což svojí druhou, neskutečně dobrou deskou dokázali. Pořád jsem byl zvědavý, s čím přijdou
Klaxons. Po tom, co vydali zprávu o tom, že musejí na žádost studia nahraný materiál předělat, snad ještě víc - jen tak trochu zlomyslně.
"Surfing The Void" nejsilnější momenty zažívá, když se dívá zpátky za debutem, což není asi ta nejlepší cesta. Když pominu "Flashover", nejvíce mě asi chytla "Valley Of The Calm Trees", která mě bavila, už když jsem ji rok zpátky slyšel naživo.
Klaxons znějí jako zaprášení poslové budoucnosti, kteří se s rokem návratu zhruba o tři roky sekli. Z cesty jsou očividně znavení a otrávení, jako by věděli, že je žádná revoluce nečeká. Kytary mají zubatější a tvrdší (občas znějí jako ze zkušebny Arctic Monkeys) a ten špinavý, tvrdý zvuk beru jako největší plus. Škoda že tam chybí zásadní ingredience - zajímavost nebo zábava. Ta bohužel zůstala v klubu All You Can Eat mezi lety 2006-2008. Progrese se nekoná, protože
Klaxons se jen těžko dokážou odpoutat od toho, že tenkrát tady něco rozpoutali. I kdyby tvrdili opak, na desce to prostě tak zní. A proto nejlepší věcí na "Surfing The Void" zůstává ten cover.
4/10
Upřímně mě nová deska překvapila. Původně jsem si říkal, že ta doba, co uplynula od první desky, je moc dlouhá a nikdo už na Klaxons nebude zvědavý. Taky mi přišlo od nich trochu pokrytecké, když loni velkohubě označovali nové album jako mnohem víc progresivní, a pak, když je firma poslala do háje, že jim to nevydá, totálně obrátili a přišli s tím, že by jim taková změna jedině ublížila. Asi se jen tak nedozvíme, jak ony odmítnuté nahrávky zněly, ale nová deska ukazuje Klaxons jako talentovanou kapelu, která se nebojí jít dopředu.
64.00%
66.67%
Komentáře