KoRn - The Path of Totality

Následující příběh se zakládá na skutečných událostech. Člověk A: „Dubstepoví Korn? O ničem. Nejsou v tom kytary.“ Člověk B: „Že na tom s nima dělal Skrillex? To není žádnej dubstep.“ Vzato byť jen čistě matematicky, Člověk C musí být spokojen a může se bez výčitek podepsat pod výrok Člověka D: „Neudělali jsme dubstepové album. Udělali jsme album Korn.“ Správně, D jako Davis.

Žánry stranou, tato deska prověří vaši otevřenost jako málokterá jiná, stejně jako bude u mnohých příznivců kapely pokoušet jejich fanouškovství. Přitom pointa je vcelku jednoduchá.

Sledujete-li diskografii Korn, neměli byste být aktuálním vývojem zas až tolik překvapeni. Už od svého nástupu na scénu se čtveřice z Bakersfieldu vzpírala zařazení do tehdy tolik oblíbené numetalové škatulky a podobně jako třeba její souputníci Deftones dělala vše proto, aby se do historie zapsala jako trvanlivá a kreativní formace, ne jen jako jméno jedné vlny, třebaže vůdčí. Odchod kytaristy Heada, který je dnes pro mnohé zosobněním ducha Korn víc než kapela samotná, tento vývojový proces urychlil a je vlastně s podivem, že Davis a spol. s deskou, jakou je „The Path of Totality“, nepřišli už dřív. Z dnešního pohledu je tak předchozí „Korn III: Remember Who You Are“ nikoliv sázkou na jistotu v podobě návratu k tomu, co má kapela nejvíc zažité, ale pořádným nádechem před skokem do neznáma.

Přesto novinka není počinem ryze experimentálním, jak se o ní snad všude píše. Ano, Korn sice skloubili metal s elektronikou způsobem, na jaký si nikdo před nimi netroufl, nicméně při svých choutkách nepodlehli objevitelskému komplexu, jaký se stal osudný jiným, rovněž novátorsky smýšlejícím interpretům. „The Path of Totality“ není vzniklá experimentální metodou pokus-omyl, ale dílem, za nímž je cítit jasný tvůrčí záměr.

Totiž, Korn z pro sebe nově objeveného žánru nevzali ta nejprovařenější klišé a nepředkládají nám je jako tupcům, kteří jako by nic jiného než rockovou muziku neznali. Namísto toho se svěřili do rukou profesionálů, s nimiž dosáhli výsledku, při jehož poslechu nemusí mít zkušenější posluchač pocit, že by byl opíjen rohlíkem.

A co je zásadní, učinili tak formou přístupnou a při zachování charakteristické tváře kapely. Jestliže se rocková rádia odvážila v prime timu zahrát nanejvýš cover „Word Up!“, s „Narcissistic Cannibal“ jim Korn předkládají dost možná největší hit své kariéry. Další songy v hitovosti navíc o mnoho nezaostávají, snad ve všech kapela vsází na silný refrén. A možná se budete divit, ale JSOU v tom kytary, Fieldyho typická zvonivá basa, bicí jsou nahrávány live a v závěrečné „Bleeding Out“ dokonce zazní Davisovy dudy.

Kdybych věřil, že v dnešní době ještě může vzniknout skutečně revoluční album (v podobném smyslu, jak jsou dnes vnímána některá z let sedmdesátých), nebál bych se za něj označit „The Path of Totality“. Takhle uzavřu o něco méně velkolepým verdiktem: Korn nahráli desku, která pro ně je přinejmenším stejně zásadní jako kdysi „Follow the Leader“, ačkoliv z jiných důvodů.

A jestli se vám nelíbí, tak „shut the fuck up, get up!“

recenzi poskytnul hudební server Aardvark