Kryštof - Srdcebeat

I když může první poslech novinky "Srdcebeat" vyvolat dojem, že zvuk kapely nabral zcela jiný, tanečnější a syntetičtější směr, ve skutečnosti atributy, na kterých Kryštof stavěli na šesti předchozích deskách, nikam nezmizely. Spolupráce s dvojicí amerických producentů jim jen přidala na pompě a důrazu. Těžko říct, jestli za to můžou jen Yaron Fuchs a Ido Zmishlany, kteří se podíleli už na vzniku předchozího "Inzerátu", ale dvě věci jsou jisté: Málokterá skupina je na sedmé desce tak při chuti. A žádná česká formace není tak blízko postavení stadiónové kapely s moderní produkcí.

Zatímco jiné v Česku populární skupiny vzhledem k chabé invenci rádiových dramaturgů recyklují, co jim síly stačí, Kryštof na "Srdcebeat" umístili deset písniček, z nichž skoro každá by mohla plnit singlové účely, ale zároveň se nemění v prostou strojovou fabriku na hity. Z každé skladby je cítit nekonečná práce s drobnými detaily a touha po perfekcionalismu.

Richard Krajčo zpívá s vervou dosud neslyšenou, ať už ho doprovází rocková živočišnost s bombastickými bubny ve skladbě "Tak pojď hledat břeh" (ta patří na albu k tomu nejlepšímu) nebo má za zády nakažlivý chorálový popěvek jako od Coldplay v písničce "Mou vinou", ze které tryská gejzír energie. "Prý mou vinou má únor dvacet osmí dní, prý mou vinou vymírají optimisti, prý mou vinou všechna slunce v noci spí," zpívá v ní a dokazuje, že i přes moderní popovou produkci z jeho textů nezmizela jistá dávka melancholie a poetičnosti.

V duetu "Přiznání" posluchače překvapí hlas zpěvačky Lenny netypicky v češtině. Zatímco v angličtině se Lenka Filipová mladší prezentuje coby rocková písničkářka s charismatickým chraplákem, tady je její vokál nečekaně jemný a hřejivě podmanivý. Jaký kontrast k songu "Invaze", v němž Kryštof dodržuje tradici - ani na této desce nechybí píseň s balkánskou živelností, ta se ale z reproduktorů tentokrát line snad ještě dravěji než kdy dřív.

Rozhovor s Richardem Krajčem: Vyjet se "Srdcebeatem" do zahraničí? Nabídku máme na stole

"Srdcebeat" je album barevné, dotažené a ambiciózní. Kryštof na něm dokážou překvapit už úvodní rozjuchanou synthpopovou hymnou "Každé ráno" a nejrazantněji vybočují ze zajetých kolejí tuzemského popu písničkou "Vysněnokrajina", která oslavuje dokonalý svět, kde "jediný výstřel je z balónkových děl a kde se týden rozdělí na sedm nedělí". Z oblaků ale dovedou stejně působivě sestoupit až k silným baladám. Vždyť nahořklá rozchodovka "Toužím" by se neztratila ani na starších deskách a závěrečná "Ty a já", plánovaný druhý singl, má v sobě sugestivnost "Zrcadlení" a zároveň nepostrádá epičnost, se kterou může rozezpívat již teď z většiny vyprodané haly, do nichž skupina na podzim zavítá se svým turné.

Kryštof o novince sebevědomě tvrdí, že se jedná o nejlepší nahrávku jejich kariéry. To ale záleží hlavně na úhlu pohledu a na tom, zda posluchač preferuje civilnost a větší písničkovost starších alb, nebo touží po zvuku velkých kapel a nevyčerpatelném zásobníku energie. "Srdcebeat" možná nemá intimitu a atmosféru tvorby Kryštofu zkraje milénia, ve výsledku ale ukazuje, že rozverné synťáky a dynamické bubny/kotle můžou tématům vytrženým z běžného života posloužit stejně dobře. A jestliže producent Yaron Fuchs před časem prohlásil, že by se písně po hudební stránce neztratily kdekoliv na světě, pak můžeme s tímto tvrzením jedině souhlasit.