La Dispute - Wildlife

Hudba má tu zvláštnost, že se v mysli zjevuje v podivných snech, které jsou jí kolikrát na hony vzdálené. Ta od La Dispute působí jako brouzdání prázdným pokojem, skrze vytrhané listy. Až při bližším pohledu si všímám, že listy jsou hustě popsané. Vypadají jako deník… Jordan Dreyer se s tím moc nemazlí, říkám si, když náhodně obracím první list. Pocity tečou po papíře a zmítají se ve vzteku, aby se následně únavou zřítili do pochyb a beznaděje. Zapomínám na formu. Text mi nedává vydechnout. Řítí se na mne jako řeka a já jsem v děsivém tušení, že její proud bude příliš silný, aby bylo možné v něm zůstat stát.

La Dispute už předchozí deskou ukázali, že na občas jednotvárném poli post-hardcore působí svým přístupem jako pořádný bodlák. Od té doby si stihly střihnout dvě EP. Jedno s kolegiálními Tuché Amore a druhé s Koji, kde si zkusili poněkud ubrat plyn. A to se tak trochu projevuje i na Wildlife. Skladby jsou překvapivě barevné a nestálé, kytarové linky se rozbíjejí jedna o druhou. Dreyer nepolevuje ani na okamžik. Vrší slova tak sugestivně, že přestávám obracet stránky a zběsile se vrhám do hromady papírů hledat, aniž bych věděl co.

Když se tak prohrabuji těmi vyrvanými stránkami, říkám si, jaké to bylo, když tu sám autor udělal tu spoušť. Cítím nutnost kontaktu, ale ten samotný mi chybí. Čtu dál a dál a začínám být frustrovaný. Pokládám si otázky, ale nedostává se mi odpovědi. Jen něco tuším kdesi v pozadí. Jsem odtržen od myšlení. Hudbu, která kolísá od agresivního křiku k letargickým monologům vnímám čistě citem.

Wildlife je nakonec vážně dobrá deska. Pocitově silná, řítící se, nekompromisní a překvapivě se rozpíjející. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že postupem času působí spíše jako otisk toho pravého domácího koncertu, který je tak nabitý atmosférou, že se do žádné nahrávky nemůže vejít. U La Dispute se cítím, jako při četbě Remarqua. Je to skvělé, ale někde uvnitř si říkám, že už jsem to několikrát četl.