Laibach - Spectre

Laibach je německý název pro hlavní město Slovinska Lublaň. Volba názvu, která spadá do roku 1980, kdy skupina vznikla, již napověděla, že používaným jazykem nebude vždy slovinská mateřština, ale němčina. Před úspěchem například industriálních Rammstein to byla ve světovém měřítku spíš vzácnost a nezvyklost využívání poměrně nezpěvného jazyka. Hudba Laibach tím však získala na originalitě a jazyk dokonale využila ve svůj prospěch. Koncem osmdesátých let je proslavila veleúspěšná fantastická deska "Opus Dei", následovaná dalšími zdařilými nahrávkami "Let It Be" (na kterém předělali písně z legendárního alba The Beatles) či "Kapital". Novější tvorbu pak zastupuje rozporuplný počin "WAT" z roku 2003 či soundtrack k finskému sci-fi filmu "Iron Sky" z roku 2012.

Novinka "Spectre" je tak od "WAT" prvním plnohodnotným řadovým albem s vlastním repertoárem. Skýtá deset autorských skladeb, které kombinují tradiční rukopis formace s novými prvky. Deluxe verze nahrávky obsahuje další čtyři bonusové písně. Samozřejmě se nabízí otázka, zda mají po těch letech stále co nabídnout. Žánr, který hrdě nesou na svých bedrech, je dle mnohých již téměř mrtvý a na hranici undergroundu. Jenže Oni se svou vlastní tvorbou natolik dlouho pospávali, že při poslechu novinky vám připadá, že tato industriální avangarda je vlastně naprosto cool. Laibach totiž při své skladatelské hibernaci opět dokázali vymyslet, jak žánr povznést a přinést do něj patřičné oživující prvky. "Spectre" je zřejmě nejlepším albem kapely novém tisíciletí.

Skupina na novince jednoznačně dospěla. Samozřejmě je zvláštní to říkat o někom, kdo hraje už přes třicet let. Ale po mladické progresi prvních patnácti let existence to je až nyní, kdy se oprostili od lacinějších tancovaček ("Tanz Mit Laibach") či ne vždy zcela přesvědčivých experimentů ("Volk") a představili se jako bravurní hudebníci, skladatelé a géniové žánru. Už obal předkládá domněnku, že u těchto Slovinců došlo ke změně. A naštěstí nelže.

Jen velmi těžko lze ukázat na nejlepší skladbu či skladby. Deset zářezů je totiž tak vyrovnaných a tak úchvatných, že není možné z nich vybrat zástupce, který by prezentoval zbytek nahrávky. Laibach na téměř hodinové stopáži dokázali dostat to nejlepší ze sebe a ze své historie a navíc přidali tolik čerstvých ingrediencí, že z toho jde až hlava kolem. Například "No History" zní jako nějaký současný singl Hadouken!, "Americana" zase náladou připomíná tuzemskou EBM bestii Vanessu.

Laibach (nejen) nový materiál přivezou i k nám do České republiky, konkrétně do Divadla Archa v Praze, a to již 18. dubna, kde zahrají od osmi hodin večer. A i když sem skupina jezdí poměrně často, zbrusu nový materiál je nejlepší čerstvý. Pro fanoušky je koncert i album příjemnou povinností, pro ostatní zajímavé rozšíření obzorů s původem jiným než z klasických hudebních zemí.