Helou koukou!!! Jen citoslovce znají zahradu rajských potěšení, a když chcete zlomené beaty, zlomené květiny svítání, breaking flowers zkysaného mládí, chce to ženskou něhu a víceznačnou elektroniku. I když v půlce devadesátek jsem tomu rozuměl úplně jinak, věci přicházely intuitivně, rave a pogo jsou hra, emotivní elektronika je velrybí kostička zmuchlaná do klubíčka. Ve vlčím žaludku čeká na člověka. Umí bolest.
Live at Koko, London on September 23, 2009. Klub Koko je novověký chrám. Několikapatrová džunka, z níž je cítit Asie říznutá Moulin Rouge, vyvěste červené lampiony, tady se odehraje cokoliv. Neříkám, že má kostelní lodě jako Kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ale jestli se večer staví vodník, vezme lucernu, lucerničku... S Lamb se to má takhle: jedni je mají rádi pro citlivě kropený breakbeat, druzí pro něhu, která se zdá nekonečnou, patos sedí hned vedle. Písničky ale bývají jednoznačné, oscilují mezi a jsou tvárné. A ty hraničí polohy jsou nejoblíbenější, intimně pompézní Gabriel a rozsypaná Little Things.
I reklamou vojetý Gabriel, součást kolektivního nevědomí, se ale dá udržet na hraně. Je jako čokoláda se zeleným čajem, jen sladkého nesmí být více. Otázka je, co bude patetičtější: komorní, důvěrná písničkářská verze jen s hlasem a melodií, nebo rytmikou otesaný a smyčci povznášený kůl, který míří do nebes s takovou silou, že se vám chce mluvit o religiozitě? Zastřený vs. přiznaný kýč? Jakkoliv je kýč... číst dále
Helou koukou!!! Jen citoslovce znají zahradu rajských potěšení, a když chcete zlomené beaty, zlomené květiny svítání, breaking flowers zkysaného mládí, chce to ženskou něhu a víceznačnou elektroniku. I když v půlce devadesátek jsem tomu rozuměl úplně jinak, věci přicházely intuitivně, rave a pogo jsou hra, emotivní elektronika je velrybí kostička zmuchlaná do klubíčka. Ve vlčím žaludku čeká na člověka. Umí bolest.
Live at Koko, London on September 23, 2009. Klub Koko je novověký chrám. Několikapatrová džunka, z níž je cítit Asie říznutá Moulin Rouge, vyvěste červené lampiony, tady se odehraje cokoliv. Neříkám, že má kostelní lodě jako Kostel Stětí sv. Jana Křtitele, ale jestli se večer staví vodník, vezme lucernu, lucerničku... S Lamb se to má takhle: jedni je mají rádi pro citlivě kropený breakbeat, druzí pro něhu, která se zdá nekonečnou, patos sedí hned vedle. Písničky ale bývají jednoznačné, oscilují mezi a jsou tvárné. A ty hraničí polohy jsou nejoblíbenější, intimně pompézní Gabriel a rozsypaná Little Things.
I reklamou vojetý Gabriel, součást kolektivního nevědomí, se ale dá udržet na hraně. Je jako čokoláda se zeleným čajem, jen sladkého nesmí být více. Otázka je, co bude patetičtější: komorní, důvěrná písničkářská verze jen s hlasem a melodií, nebo rytmikou otesaný a smyčci povznášený kůl, který míří do nebes s takovou silou, že se vám chce mluvit o religiozitě? Zastřený vs. přiznaný kýč? Jakkoliv je kýč subjektivní hodnota, tolik odstínů nemá. Archanděl Gabriel? Propánajána.
Little Things textově pracuje se silnými slovy, a když vám řeknu, že vypráví o malých věcech, které jsou smyslem života, uslyším, že to je klišé. Z postmoderního hlediska co není, z muzikologického je text pouze jednou částí díla a z filosofického se popkultura nehodnotí. „Like blue skies, green eyes and our babies growing / Like rainbows, fresh snow and the smell of summer / We forget to live." Kosheen u nás hrajou na každém berounka festu, Lamb až po svém znovuobnovení v létě 2009. Na ploše čtyř alb postupně rozředili liché drum’n’bassové rytmy na úkor melodií a něžných zvukomaleb; když jste se postavili do Between Darkness and Wonder (2003), věděli jste hned, že daleko blíže je k „wonder“ a že „darkness“ znamená svítání. Děkuji, nesladím.
Jenže. Když si pustíte Live at Koko, uslyšíte písničkovost Lou Rhodes, potvrzenou třemi sólovými deskami, a zvukovou hračkárnu Andyho Barlowa, která se posouvá k hutnějšímu výrazu s občasnými noiseovými skluzy. Aktuální deska 5, která vyšla na konci dubna, je už trochu dále, ale živák rozeznívá minulost. Není vůbec náhoda, že začínají skladbou Darkness, ve které klenuté melodie rychle obrůstá hustá elektronika (dvojice Paterson-Fehlmann se čte The Orb). Proti původní verzi je zastřenější a méně okázalá, samply se vznášejí ve fantastických obrazcích, které příjemně bují. Hned vás napadne, jak asi bude znít Transfatty Acid, samozřejmě: pomalý pochodový beat dostává hluboké basové impulzy, vokál se přepaluje až do ztracena a přebuzená elektronika připomíná noiseové běsnění Velvet Underground.
Struktura i délka skladeb zůstává v podstatě stejná, oblíbený track Gorecki odhaluje tribální charakter, lekám se myšlenky, že do vyhledávacího okénka youtube napíšu Dead Can Dance a vyskočí na mě Era a jejich bohapustý chorál, nic není nemožné. Křehké kousky střídají ty vyjeté a po subtilní zpívánce Lullaby (pouze vokál a piano) musí přijít Bonfire, která zcela typicky láme smyčce, jež nakonec zahrabe pod krásně neúnosnou masu chemických zvuků, acidovému zážitku chybí jen dlouhý ocas kocoviny, která s letošním albem nepřichází. Jakkoliv má dvojdeska 5 daleko k počáteční etapě Lamb, kterou mám nejraději. Tahle kapela mi chyběla. Hodně. WE FORGET TO LIVE.
(Pro Full Moon #15 - zkráceno.)
72.00%
64.09%
Komentáře