Lana Del Rey - Ultraviolence

Lana del Rey je PP: Perfektní Produkt. Zpívající modelka dělá jednoduchý neofolkový pop a je sama sobě značkou. Ikonickou, protože je ikonická. Lady Gaga, tohle je Warhol, víme? Je ale upřímná, svůj úspěch si vybojovala a otevřeně mluví o tom, co ji cestou potkává. Sovy nejsou, čím se zdají být.

Její druhé album náladou reaguje na předchozí nepřiměřené útoky kritiky. Je pomalé, šumivé a plné smutných příběhů. Ne prvoplánových. O tom, jak byla něčí milenkou (Sad Girl), otevřená Fucked My Way up to the Top o vztahu se starším šéfem labelu nebo o domácím násilí (Ultraviolence, He Hit Me and It Felt Like a Kiss). Album nemá nájezd a hrozí, že během prvních čtyř skladeb usnete. Zpěv není špatný, ale hlas se občas ztrácí v aranžmá a silném zvuku, s burácející elektrickou kytarou v pozadí nemá šanci a zní naprosto zbytečně (Shades of Cool). V Sad Girl se Lana snaží o lyrický, lehce jazzový projev a výsledek je strašný, pěvecky to neutáhne, na písničku nestačí. Brooklyn Baby částmi melodie připomíná Summertime Sadness, přitom na recyklaci je brzy. My boyfriend’s cool, but he’s not as cool as me..., zpívá s přítelem Barrym. Laně schází hlas, ale neschází jí vtip a umí i drsný sarkasmus jako v Money, Power, Glory.

Lana Del Ray je zajímavá a umí být výraznější: důkazem budiž singl West Coast. Motiv mládeže, která experimentuje s drogami (častý přízrak alba), ruchy kytar, změny tempa a nálad, slušná písnička, která respektuje Lanin hlas a jeho možnosti. West Coast skončí a album padne do předchozí nálady, odkud jako krásné zjevení vystoupí balada Old Money. Stylová inspirace 70. lety, jazzem, proč ne, ale opět je třeba si uvědomit, co by taková Billie Holiday vystřihla jako hit. Lana je bez šance. Jaký rozdíl potom udělá pěkná The Other Woman, kdy hlas dostává výhodnější polohu.

Deska nemá melodický ani hitový potenciál jako předchozí Born to Die. Soft rock, narco swing, stále jde o pop, o ten písničkovější. Je to ale dobré album od někoho, kdo upřímně říká: „I wish I was dead already.“ Ztráta soukromí a záplava negativity Lanu málem zlomila: je nešťastná a připadá si, jako by byla ve fucked-up movie, zatímco ji ostatní chodí gratulovat. Nechce být popovou hvězdou, touží být respektovanou písničkářkou a žít v klidné umělecké komunitě. Lou Reed s ní chtěl pracovat a přesně dvě minuty poté, co přistála v NYC, zemřel.

Ve skutečnosti je Lana tichá a nesmělá („I’m never the star of my own show“) a v době největší kritiky se chtěla zabít. Dnes čerstvě zasnoubená možná založí rodinu, ukryje se ve Skotsku a další album vydá v klidu, podle svého. Držím palce.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #39/40.