Led Zeppelin - Led Zeppelin III

Když prvními dvěma alby Led Zeppelin rozkopli dveře s nápisem hard rock, neudělali tu chybu, že by je za sebou hned zase přibouchli a spolu s hordami epigonů se pohodlně uvelebili uvnitř. Nechali otevřeno, takže luft vanoucí z čerstvého rockového naleziště jim stále ovíval tváře, ale už se začali rozhlížet po jiných, neprozkoumaných komnatách. Pro třetí, opět jen očíslované album, si vybrali tu se jmenovkou folk rock. Ta samozřejmě už dávno nebyla zapečetěná, jenže Led Zeppelin, se zkušenostmi, které dosud nabrali, dokázali jejímu zařízení dodat nový šmrnc. Část fanoušků i kritiků brala jejich částečné vyměknutí jako zradu či přinejmenším krok zpět, ale čas ukázal, že to pro kapelu (i pro pozdější sólovou dráhu Roberta Planta) byl krok logický, osvěžující i plodný.

První strana desky ještě kované bigbíťáky děsit nemusí. Immigrant Song je esenciální hardrocková pecka s dokonalým riffem a i Celebration Day a Out on the Tiles by klidně mohly být na předchozích albech a nikdo by ani nemrknul. Since I've Been Loving You, dlouhodobě vděčné koncertní číslo s velkým prostorem pro Pageovo sólování, je formou klasické blues, ale způsob, jakým ho čtveřice zatížila, protáhla a zpomalila, mu dodává úžasné napětí. Ani tahle skladba se dosavadní tvorbě kapely (v níž se ostatně jemnější folkové vlivy v menší míře už objevovaly) nevymyká. Jedině druhá Friends zní trochu podezřele. Stojí na akustické kytaře podpořené Bonhamovými perkusemi a pohroužené do Jonesových smyčcových aranží, které poprvé prozrazují pokukování Led Zeppelin po Orientu.

Ve chvíli, kdy (alespoň pomyslně) obrátíme desku, už ale z hardrocku nezbylo skoro nic. Jimmy Page elektrickou kytaru jen sem tam pohladí a mění ji za akustiku, steelku nebo banjo a John Bonham, i když není vyloučen ze hry, se aspoň snaží krotit svůj úder. Bezedný folkový pramen se otvírá a Led Zeppelin z něho nabírají jak inspiraci k vlastním skladbám, tak rovnou celé tradiční nápěvy. To je hned případ Gallows Pole, prastaré písně, jejíž původ je zahalený v historických mlhách, a kterou rockoví vlasáči dokázali přepracovat s citem i razancí vyšponovanou především v gradujícím závěru.

Druhá převzatina Hats Off to (Roy) Harper album uzavírá, svým obsahem směšuje několikero bluesových evergreenů a svým názvem vzdává hold folkařskému kamarádovi, který jistě k akustickým choutkám rockerů poskytl nejeden podnět. Ani mezi tím se nedočkáme žádných masivních riffů ani Plantových výškových rekordů. Tangerine je lehce do country hozená balada, That's the Way s absencí bicích je ještě jemnější a Bron-Y-Aur Stomp, pojmenovaná podle domku, kde kapela desku dávala dohromady, má sice větší švih (je to přece „dupák“), ale z akustických pozic nesleví ani o píď.

Část obdivovatelů jedničky a dvojky se tudíž musela cítit trochu ošizená. Ale muzikanti by měli být před svým publikem vždycky o něco napřed, mít pro ně v rukávu nějaké to překvapení a neohlížet se na to, jestli s ním uspějí nebo ne, pokud mu oni sami věří. Krok, jehož se Led Zeppelin na tomto albu odvážili, je jedním z těch, které z nich dělají opravdu velkou kapelu. Trojka je stejně vzrušující, inspirativní a nestárnoucí jako jejich dosavadní počiny a všechno, co na ní nalezli, se jim v dalších letech ještě nejednou hodilo.