Led Zeppelin - Physical Graffiti

V šířce žánrového záběru navazuje Physical Graffiti na dva roky staré Houses of the Holy. Formát dvojalba k takovému přístupu nabízí ještě více prostoru a Led Zeppelin ho bohatě využívají. Přitom původně bylo v plánu pouze jednoduché LP, ale skupina, které bylo zatěžko připravený materiál nějak redukovat, k němu radši naopak něco přidala ze šuplíku aby to vyšlo na dvě placky. Ideální metoda jak ve jménu muzikantského ega splácat nesourodý hybrid. A Physical Graffiti skutečně hybridem je, ovšem jen potud, pokud je hybridem třeba beatlesácké Bílé dvojalbum, tedy bez jakéhokoliv negativního zabarvení slova. Audiofil možná rozezná podle zvukových nuancí, která z patnácti skladeb je novinka a která outtake (poměr je 8:7), ale kvalitativně jsou téměř všechny na stejné úrovni.

Sevřenějším dojmem působí první deska, ale i ta nabízí pro kapelu méně tradiční polohy. Tu klasickou hardrockovou s bluesovým základem představuje Custard Pie (riff, s jakým prostě MUSÍTE album odstartovat), The Rover (neošizená, ale absence nějakého opravdu třaskavého momentu v tomto případě přeci jen napovídá její šuplíkový původ) nebo Houses of the Holy (tady je to naopak – tahle chytlavá pecka určitě nevypadla ze „svého“ alba kvůli pochybám o kvalitě). K nim přirozeně zapadá členitá bluesovější skladba In My Time of Dying s klouzavou i zběsile riffující Pageovou kytarou a extatickým Plantovým shoutingem. Je tu ale také Trampled Under Foot, jejíž nepokrytá inspirace funkem mnohé ortodoxní fanoušky dráždí (podobně jako na předchozím albu The Crunge), která ale jede jako namydlený blesk a přinejmenším Plant, Page a Jones (u Bonhama si nejsem tak jistý) si jí náramně užívají. A samozřejmě monumentální opus Kashmir s orientálními prvky a tajemnou, skoro rituální atmosférou umocněnou smyčci a Jonesovým mellotronem.

Žánrový rozptyl na druhém albu je ještě větší. Těžkotonážní bigbít je v menšině (The Wanton Song, Sick Again), volnější a akustičtější pasáže se šíří. In the Light se epicky rozvíjí od syntezátorových halucinací přes plouživý riff až k opojně melodické kytarové vyhrávce evokující pocity vykoupení. Nezávaznou vsuvku Bron-Yr-Aur vybrnkává Page s tak rozmarnou lehkostí, že při ní mám pocit, jako by každou chvíli měl vstoupit hlas Karla Plíhala. Následující Down by the Seaside zase připomene (až na svižnější střed) odlehčený youngovský folkrock. Ten Years Gone je skoro čistokrevná balada, naproti tomu Night Flight vrací do hry rockový testosteron, ale nad skvěle šlapající rytmikou tentokrát Jonesovy hammondky znějí mocněji než kytara. Odvazová Boogie with Stu je jakýmsi rock'n'rollem ze stodoly, k čemuž přispívá její dupákovitý charakter i mandolína Jimmyho Page, Black Country Woman, ačkoli zbyla po minulé desce, svou akustickou podstatou jako by patřila spíš do „trojky“.

Pestrost, tvůrčí rozlet, suverénní střídání žánrů, to jsou hlavní charakteristiky dvojalba. Příznačné je ale i širší zapojení klávesových nástrojů. Za tím stojí samozřejmě John Paul Jones, který využívá syntezátory, hammondky nebo clavinet (nezapomenutelná figura z Trampled Under Foot) v ještě větší míře než na Houses of the Holy. Přesto nevzniká dojem přeplácanosti, Pageova produkce si bedlivě hlídá, aby se syrové bluesrockové základy, z nichž kapela vzešla, neztratily pod nánosem moderních inovací. Ani na Physical Graffiti nesešli Led Zeppelin z cesty. Ještě pořád stojí v čele rockového pronároda a pokud se konec nejzářivější části jejich kariéry kryje s momentem, kdy na dveře buší punková revolta, není to proto, že by se přežila jejich hudba, ale spíš proto, že ani motor, který po léta poháněl jejich společného tvůrčího ducha, zkrátka nebyl perpetuum mobile.