Liars - Sisterworld

Sisterworld je vyvážená deska, pokud se na ni dívate správnou optikou, což nedokážou všichni.

Scissor. Hlas. Spíš výkřik, který se postupně mění v jakýsi nápěv. Ve vrstvu hlasů opakující týž nápěv. Ozývá se naprosto rezignovaný hlas zpěváka oznamující nám, že ji našel. Smyčce. Z rezignace se stává zoufalství, protože je zbabělec. Klavírní linka. Všechno došlo do pomysleného vrcholu. Spouští se bouře.

Mám rád téměř všechny songy z jejich eponymní desky, ale nemám rád tu desku. Přišlo mi, že celou dobu hledají správnou polohu mezi Plaster Casts of Everything a Protection. Zacházeli do extrémů, hledali hranice, nechali si přitom zkonstruovat i vlastní hudební nástroj, nenapsali nic vyloženě slabého, ale zapomněli na jednu věc. Když za 39 minut použijete asi 390 různých zvuků, působí to rozháraně. U Sisterworldu už je to trochu jinak.

V druhé části úvodní Scissor přidají ještě další nástroje. Vrstvy zvuků zde ale působí zcela pžirozeně. Možná se pro tohle album měli přejmenovat na LAyers. Kromě toho, že se přestěhovali do Los Angeles, Sisterworld zdobí opravdu bohatá aranžmá, protkaná celým albem, která tak působí jako pojící prvek. Skvělá produkce, ke které si kapela přizvala Toma Billera (možná jste o něm ještě neslyšeli, ale určitě už jste slyšeli něco, na čem se podílel). Hlasy v pozadí, smyčce, klavír, klávesy, někdy i bicí instrumenty z dob Drum’s Not Dead, v Goodnight Everything dokonce dechy, ale kytara hraje pořád jasně hlavní roli.

Kromě přimočařejších songů na první dobrou, tvořících osu alba, jsou tu také ty ostatní, které možná po prvních posleších budete chtít přeskočit. To by ale byla věčná škoda, protože věci jako I Still Can See an Outside World nebo Drop Dead, ve kterých Liars uplatňují trochu jiné, než standardní melodické postupy, jsou jejich devízou. Odráží se v nich veškeré jejich výrazové prostředky.

Myslíte to se Sisterworld opravdu vážně? Liars jsou k vám tentokráte trochu štědřejší, jsou přístupnější. Osa alba - vlastně takové záchytné body - vám pomůžou překonat prvotně nabytou pachuť. Ne všichni totiž dojdou až k poznání, že Here Comes All the People má ten nejsilnější refrén a Drop Dead tu nejsladší melodii. Cestou můžete přemýšlet, kde ukradli ústřední melodii z Proud Evolution, nebo se můžete kochat neuvěřitelnou nápaditostí, které má tahle trojice na rozdávání. I nejjednodušší tříakordový punk Scarecrows on a Killer Slant okoření drobnými detaily, které ho povyšují o úroveň výš. Pulzující basa, neotřelé bicí a typický, falzetem zpívané vokály, které zprvu působí, jako něco nadbytečného, ale jednoho dne se stejně přistihnete, jak si taky vesele prozpěvujete.

Z diskografie kapely má toto album nejblíže k jejich nejvíce ceněné, již zmiňované Drum’s Not Dead. Jde o téměř koncepční album a to nejen zvukem, který z něj dělá celek, ale i texty, které se motají kolem jednoho tématu. Tím je život ve velkém městě, jako je třeba L.A., ale klidně i nějakém menším, jako je třeba Bratislava. Pamatujete si na muže, který postřílel svoje sousedy brokovnicí? O něčem podobném je Scarecrows. Texty Anguse Andrewa ale nejsou vždy zcela konkrétní.

Liars nepřišli s ničím výrazně novým, přesto je jejich poslední řadovka znovu jiná a má co nabídnout.