Co vidíte vy v cover artu "A Thousand Suns"? Já odlétajícího ptáka. Stejně jak Linkin Park ve svých textech hodně využívají paralel a metafor, přeneseně si v tom nyní už představuji odlétajícího fanouška. Chestere a Mikeu, ruku na srdce, vy jste si opravdu mysleli, že nás, kteří milovali "In The End" nebo "Numb", nenaštve tento projekt? Chtěli jste se odvrátit od popové komerční tvorby a mermomocí udělat něco naduměleckého, váš experiment se ale jednoduše nepovedl. Čím to? Je to vina spoluproducenta Ricka Rubina, nebo za to může nový účes Mikea na hříbečka říznutý stylem emo?
"A Thousand Suns" je rozhodně nekonvenční a zajímavé album. Hrozně nerad bych tomu ale říkal řadovka Linkin Park. S Linkin Park, a to hlavně s klenoty (dle mého názoru) "Hybrid Theory" a "Meteora" totiž má pramálo společného. Bohužel značka prodává, a i když hlásí odvrácení se od něčeho očekávaného (= komerčního), tak jen doufám, že šestice hudebníků zaznamená výrazně negativní reakce a uvědomí si, že tudy cesta nevede. Je až zvláštní, že Linkin Park jsou opravdu šestice, vůbec to totiž na desce nejde poznat, v záplavě zvuků je živá kytara nebo pořádné bicí málo slyšet.
A jak tedy album zní? Všelijak. Posbírejte dohromady U2, Coldplay, Nine Inch Nails, Muse, Rage Against The Machine, 30 Seconds To Mars a další altrockové kapely a odeberte hitovost a máte osm písniček na desce. Ano, nachází se jich tam pouze tolik, zbytek zabírá trochu trapně procítěné akustické... číst dále
Co vidíte vy v cover artu "A Thousand Suns"? Já odlétajícího ptáka. Stejně jak Linkin Park ve svých textech hodně využívají paralel a metafor, přeneseně si v tom nyní už představuji odlétajícího fanouška. Chestere a Mikeu, ruku na srdce, vy jste si opravdu mysleli, že nás, kteří milovali "In The End" nebo "Numb", nenaštve tento projekt? Chtěli jste se odvrátit od popové komerční tvorby a mermomocí udělat něco naduměleckého, váš experiment se ale jednoduše nepovedl. Čím to? Je to vina spoluproducenta Ricka Rubina, nebo za to může nový účes Mikea na hříbečka říznutý stylem emo?
"A Thousand Suns" je rozhodně nekonvenční a zajímavé album. Hrozně nerad bych tomu ale říkal řadovka Linkin Park. S Linkin Park, a to hlavně s klenoty (dle mého názoru) "Hybrid Theory" a "Meteora" totiž má pramálo společného. Bohužel značka prodává, a i když hlásí odvrácení se od něčeho očekávaného (= komerčního), tak jen doufám, že šestice hudebníků zaznamená výrazně negativní reakce a uvědomí si, že tudy cesta nevede. Je až zvláštní, že Linkin Park jsou opravdu šestice, vůbec to totiž na desce nejde poznat, v záplavě zvuků je živá kytara nebo pořádné bicí málo slyšet.
A jak tedy album zní? Všelijak. Posbírejte dohromady U2, Coldplay, Nine Inch Nails, Muse, Rage Against The Machine, 30 Seconds To Mars a další altrockové kapely a odeberte hitovost a máte osm písniček na desce. Ano, nachází se jich tam pouze tolik, zbytek zabírá trochu trapně procítěné akustické outro a skity s nahrávkami známých revolučních proslovů (včetně Martina Luthera Kinga nebo Roberta Oppenheimera). Celé album je tak trochu politicko-aktivistické. Vlastně hodně, potenciálně temná budoucnost světa je hlavním motivem kolekce, i když Chesterovy melancholické části spíše bědují nad smutnými lidskými vztahy a zásadně adresáta stesku oslovuje druhou osobou jednotného čísla. Druhou stranou jsou ony rebelizující ostré řeči, které pocházejí hlavně od Mikea. Bohužel jeho stanoviska docela postrádají důvěryhodnost. V mixu klavírových melodií a digitálního bordelu prostě působí multináladové hlasy Chestera a Mikea spíše zmateně.
Přitom pokud se jedná o hudbu, jejich stará tvorba nebyla v základu příliš odlišná: samply, efektní elektronické zvuky, scratche a další serepetičky a k tomu řízné kytary a bicí. Zde však nenajdeme až na výjimky zajímavé klavírové melodie, scratche působí směšně, přemíra v polovině případů nudných nebo někdy i nelibozvučných digitálních zvuků vše ubíjí, kytary znějí samplovaně, bubny často jako z drum machine. Snad jediným opravdu zajímavým prvkem je gradace písní: jejich základní osa je totiž hodně minimalistická, a protože mají čtyři až pět minut, s přechody mezi jednotlivými částmi si dokázali pohrát. Bohužel co naplat, té nudě to nepomůže.
Když jsem poprvé slyšel singl "The Catalyst", těžko bych tipoval, že to bude prakticky jediná vyčnívající písnička vhodná pro rádia. Téměř eurodiscové pípátko v refrénu je dostatečně zapamatovatelné a pomalá pasáž před outrem (03:21) je vyloženě dokonalá: jedině tam mám ten krásný pocit, že slyším Linkin Park. U katalyzátoru se opravdu nenudím, co ale říct na takové "Burning In The Skies" nebo "Iridescent", které by s přimhouřením očí mohli zpívat právě takoví U2 nebo Coldplay, u nichž by se ale nedostaly ani na B stranu zapomenutého singlu...?
Pak tu máme bojové ukřičené "Wretches And Kings" s ostrým kytarovým riffem do rapu, což má být odkaz na Public Enemy. "When They Come For Me" pak překvapí domorodými bubny, arabsky znějícími vokály a Chesterovým intermezzem, které utne Mikeovo pořvávání: "Try and catch up motherfucker!". Obě skladby by se hodily jako soundtrack k bitce ve staré industriální budově v postapokalyptickému filmu, jejich zařazení na "A Thousand Suns" je tak příhodné vzhledem k zamýšlenému tématickému konceptu alba. Celkově ale v kontextu tvorby skupiny působí tato dvojice skladeb značně mimoňsky.
Mám dojem, že tentokrát bylo celé vedení vývoje alba špatné. Linkin Park vždy přicházeli s malými nápady, které postupně rozpracovávali: ze stovky nápadů - samplů, melodií, motivů apod. - pak výběrem těch nejlepších vzniklo pár finálních písní pro desku. Na "A Thousand Suns" to však vypadá, jako by skladby nenapsali, nýbrž je zmateně vykonstruovali při působení nebývale silných drog, na které prostě hodní kluci z Linkin Park nejsou dělaní.
Zmíním však ještě dvě skladby, které nepatří do odpadu. "Robot" je taková symfonie elektronické doby a "Blackout" je psycho nářez, který baví: šílené cuty, kombinace piána a syntetických kláves a přechody z neurvalého řvaní do melancholické pasáže si budete užívat. Doufám, že někdy brzo i na koncertě. Myslím ale, že většina fanoušků bude ráda, když LP zahrají hlavně ty staré písničky. "A Thousand Suns" je bohužel jen nepovedený experiment.
P.S.: Jestli na desku bude mít stejný názor dalších pět redaktorů musicserveru, se brzy dozvíte v makrorecenzi.
27.01.2025 - 15:02 | Acid3P
Mám rád konceptuálne albumy. Sú ako zhudobnený film, ktorého chýbajúca časť naruší kompaktnosť príbehu. Pokým predchádzajúci album Minutes to Midnight bol nepodareným pokusom o hudobný odklon od predchádzajúcej tvorby, tak na A Thousands Sun to vyšlo takmer dokonale. V každej sekunde albumu je totiž počuť, že Linkin Park nie sú len neajkí zblúdili metalisti, ktorí majú radi hip-hop a elektroniku, ale, že sú to v prvom rade umelci. Niekomu sa môže zdať, že ich predstava umenia je až príliš gýčová, alebo egocentrická, ale jedno treba uznať. Tých náapadov, ktoré má taáto partia muzikantov je minimálne tisíc, ak chceme parafrázovať názov albumu. Songy ako Blackout, Waiting for the End alebo The Catalyst patria totiž ku tomu najoriginálnejšiemu čo kedy vyproudukovali. Navyše v obkolesení ostatných skladieb dotvárajú veľmi zvláštnu apokalypticky melancholickú atmosféru.
Tento hudobný počin sa jednoznačne vydaril.
23.01.2013 - 17:15 | 3DDI3
Lidé, kterým se toto líbí
Yack1Zpěv spálené pustiny. Pokud Minutes To Midnight ťukali na hodinky zkázy a ukazovali za pět minut dvanáct, tak v A Thousand Suns dvanáctá hodina udeřila a my co jsme to přežili, přemítáme nad tím, jak obrovské jsou škody. Tématem alba je lidskost. Je jím to co jsme, to kam kráčíme a to co na té cestě necháváme za sebou. Jaderná válka, která je nevyhnutelným důsledkem, lidského rozhodování a bytí z celé desky vystupuje nejvíce. Možná i samotné experimenty Linkin Park, které by mohli znamenat jak jejich konec, tak jejich konečné proražení škatule takzvaného nu-metalu, odráží pokusy člověka přesáhnout své schopnosti a pomalé zpečeťování osudu, který nad jeho hlavou visí jako damoklův meč. LPíci sice nečelí ničemu tak strašnému jako je jejich zkáza, ale svým čtvrtým studiovým albem hodně zariskovali a je otázka jestli z něj vyšli jako vítězové nebo jako poražení. Na finanční statistky si budeme muset počkat, nicméně rozporuplné recenze a názory z prvních poslechů napovídají, že se jim podařilo se změnit. Některým vadí jak se změnili, některým že se vůbec měnili a jiní to vidí jako správný a logický krok na cestě, která začala u jejich debutového alba Hybrid Theory. Řadím se ke třetí skupině. Linkin Park byli vždy o evoluci, o mixu různých žánrů ať už tvrdého/měkkého rocku, hip hopu, elektroniky nebo popu. Surfovali mezi žánry a tu a tam se přiklonili k něčemu víc a k něčemu méně. V nové desce se dokázali pohnout dál a tuhle svou základní vlastnost si udržet. U MTM bylo vidět, že Mike Shinoda vyventiloval při Fort Minor a chtěl dát větší prostor Chesterovi, proto bylo minulé album Benningtonovatější. Před ATS se Chester Bennington vyventiloval s Dead By Sunrise a tak dal větší prostor Mikovi, proto je tohle album Shinodovitější a někteří dokonce zachází až tak daleko a říkají, že jde pomalu o další projekt Fort Minor. To by si ale měli nechat vyměnit uši. Zvuková rozmanitost Sluncí je přímo kosmická, od popových beatů až smrtelně vážným a srdceryvným piánovým sólům, od elektronických smrští až k akustické kytaře. To vše na jednom albu a všechno zapadá do sebe tak přirozeně, tak samozřejmě. Vážné texty (dobře možná až moc vážné, vlastně tak smrtelně vážné že jsem z toho celý špatný) vykreslují apokalyptickou atmosféru tak plasticky, až z toho pomalu mrazí, až jsem měl občas chuť veškeré člověčenstvo odepsat a podivoval se nad skutečností, že tu stále ještě jsme. K tomu přičtěte interludy, mající v sobě fragmenty proslovů Roberta J. Oppenheimera, Maria Savia nebo Martina Luthera Kinga mladšího, které buď kážou o naší bezohlednosti, kraví poslušnosti nebo strnulým hlasem pronáší temné věty, které se zapsali krví do dějin prozatím ještě modré planety. A Thousand Suns by se mělo poslouchat v kuse a ne jen proto, že nám to radí samotná kapela. Celý zážitek je mnohem intenzivnější. Je to cesta. Cesta krajinou, která se nám nemusí líbit, ale to je dáno jen naší rozmanitostí. Naším endoceptem, naší výchovou a naším vkusem.