Linkin Park - The Hunting Party

Po delší době bez Ricka Rubina na producentském křesle a také téměř bez elektronických udělátek se Linkin Park obešli na svém šestém řadovém albu "The Hunting Party". Výrobní proces si tedy kapela ohlídala sama, změnou je také počet featuringů (až čtyři hosté) a hlavně: jedná se o nejvíc kytarové album v historii skupiny.

Nebo můžeme říci, že je to nejpřímočařejší album Linkin Park. Docela drží pohromadě, nijak neutíká k bezuzdnému experimentování a jeho konzistenci nenarušují ani výrazné hity - ty se totiž nedostavily. Singl "Until It's Gone" sice nedopadl vůbec špatně, ale v porovnání s minulými hitovými zářezy se jeví jako chudý příbuzný. Navíc v něm uslyšíte motivy nebezpečně připomínající ty, které už znáte z předchozích desek. Podobně nepříjemný pocit sebevykrádání se posluchači zavrtá do mozku i při "Final Masquerade".

Výborná je punková "War" (nekompromisní stopáž 2:11) i následující "Wastelands", kde byla kytara v nápěvech obdařena výtečným hutným zvukem, a skvěle tak podbarvuje Shinodův rap, načež přichází typický LP refrén, pro který mají fanoušci skupinu rádi. Zprvu nenápadnou, ale, jak se při podrobnějším zkoumání ukáže, nakonec vrcholnou položkou alba je "Mark The Graves", která disponuje skvělou dynamiku a šikovnými nápady, zároveň se v ní podařilo zachytit hned několik poloh výborně šlapající kapely. Tady zní Linkin Park jako perfektně sehraný tým.

"The Hunting Party" je ale také albem, kde se Linkini místy ocitají v pasti bezradnosti, ze které se snaží uniknout řevem a zběsilým mlácením kolem sebe. "A Line In The Sand" je zřejmě nejslabší písničkou, jakou kdy zařadili na poslední místo tracklistu - lze z ní cítit, jak se strašně snaží, ale přesto působí jejich snaha dost zoufale. Jiný podivný moment přichází v "Rebellion": po slibných úvodních vteřinách se coby pěst na oko vynoří vyhrávka jak od Nicka Kershawa (nic proti němu).

Trojice alb "Minutes To Midnight", "A Thousand Suns" a "Living Things" mezi posluchači Linkin Park vzbuzovala vášně. Formace hledala nové cesty sebevyjádření, experimentovala a navzdory pár slepým uličkám se jí to dařilo. Možná jí kdekdo předhazoval příklon k měkčímu zvuku, a proto se teď obrátila k soundu mnohem tvrdšímu a postavenému zejména na kytarách. I přesto ale bude "The Hunting Party" zřejmě přijata jen jako slušná řadovka. Nebude vzbuzovat vášně a vystačí si se stručným hodnocením "jo, dobrý".