Man's Gin - Smiling Dogs

Co se stane, když blackmetalový hudebník, který je stálým členem doprovodné kapely divoženky Jarboe, nahraje desku, která resuscituje grunge?

Když vydali v roce 2009 američtí Cobalt album Gin, potvrdili jím nejen kvalitativní vzestup své kapely, ale taky podali další z důkazů, že se žánr black metalu definitivně překlenul od černobílých opiček k autenticitě. Skutečnost, že se za projektem Man’s Gin angažuje uznávaný blackmetalový hudebník Erik Wunder, pak jen dále dokazuje, že na metalu není nic apriorně démonického – že je to „jen“ forma vyjadřování. A že blackmetalisté jsou schopni i jiných poloh, než těch nihilisticky krutých.

Základ Smiling Dogs tvoří prvky grunge, folku i country anebo, lépe řečeno, americany – specifického žánru, který snoubí prvky výsostně amerických odnoží. Už tento fakt – a navíc to, že americanou obohatili své zpomalené riffy Earth – budiž důkazem, že jakékoliv vidláctví není záhodno čekat. Namísto toho vyhlížejme jednoduché, ale též intenzivní písně, na některé z nichž se sice dá tančit u táboráku, ale s vědomím, že se nejednou spálíme o sršící jiskry.

Basa (ta, na kterou se hraje smyčcem) či doomem poskvrněné piáno zde podtrhují, že Wunder neskládá žádné naivní zpívánky, ale intenzivní a jaksi mimoděčně apelativní skladby. Elektrické nástroje zde jen dokreslují dominující akustické pasáže, ale když už se v „The Death of Jimmy Sturgis“ semele kytarové sólo, pak proto, aby podtrhlo jádro nahrávky. Ta totiž svůj tradicionalismus používá, aby zdůraznila, že jakkoliv je budeme přikrášlovat, jádro emocí zůstane vždy stejné.

Album Smiling Dogs stojí na jednoduchém písničkovém základě, v němž však melodie nesignalizují veselí, ale trpkost anebo maximálně trochu palčivou úlevu. Wunder má mimořádně vyvinutou schopnost vystihnout obyčejnost věcí, která se tak obtížně popisuje, aniž by zněla banálně. Jakkoliv je grunge žánrem spjatým výhradně s konkrétní epochou, díky Man’s Gin dokazuje svou životnost i to, že je jeho dědictví adaptabilnější, než by se mohlo zdát.