XPlaylist

Marnost nad marnost. Manowar si myslí, že pořád dokážou těžit ze svého dávného statutu, realita je ale úplně jiná a fanoušky současné jejich tvorby jsou už snad jen nejkonzervativnější metalisté převážně starších ročníků. Věřím, že koncert Manowaru jako zavzpomínání na staré dobré časy pořád ještě může celkem fungovat (obrní-li se člověk před záplavou dědkovsko-nadsameckých gest a výplní), ale deska, která má stopáž podobně dlouhou jako kdysi fenomenální The Triumph of Steel, ale obsahuje asi pět minut smysluplných nápadů a po zbytek hrací doby je naplněná klišé, klišé, klišé a ještě jednou klišé, navíc nezajímavě, prvoplánovaně a zbytečně, se nikdy neměla objevit v diskografii kapely. Postarší Manowar zřejmě chtěli stvořit nejmonumentálnější heavy metalové dílo všech dob a vytvořit si pomník velikosti Mount Everestu, výsledek je ale úplně opačný a celý komplet by měl, jak kdekdo míní, smysl pouze jako singl, maximálně EP. Tahle je to nepochopitelná infantilní blbost.