Zatímco Tuaregové jsou dnes na hudební mapě světa tištěni tučným písmem, jejich západnější saharští sousedé, národ Sahrawi jim stále dělá tak trochu Popelku. Obě etnika spojují dramatické osudy v posledních desetiletích a status vyděděnců bez vlastního státu. V případě Sahrawi by tu jeden kandidát byl, ale území Západní Sahary, které z valné části obývají, se po odchodu španělských kolonizátorů stalo kořistí Maroka a Mauretánie, zažilo vleklou válku mezi osvobozeneckým hnutím Polisario a marockými okupanty a dodnes nebyly mezinárodním společenstvím uznány nároky ani jedné strany. Logickým důsledkem takového stavu byly hromadné exody Sahrawi do uprchlických táborů v okolních zemích. Trpké zkušenosti z jednoho takového tábora v západním Alžírsku má i dnes patrně nejznámější Sahrawi hudebnice Mariem Hassan.
Hlas zpěvačky žijící dnes ve Španělsku dokáže zprostředkovat strasti i naděje svého národa se stejnou naléhavostí jako její tuarežští kolegové nebo jako černošští bluesmani. Pojem pouštní blues je tady opět na místě, přestože hudba Sahrawi je více ovlivněna arabským živlem a je dynamicky variabilnější než malijské dumky. Mariem Hassan se navíc nebojí ani inspirací západní hudbou a na svém třetím sólovém albu El Aaiun Egdat jde v tomto směru zatím nejdál. Bohužel právě v tomto bodě leží i největší slabina desky.
Abych byl konkrétnější, jde především o party saxofonu (Gabriel Flores), které jsou slyšet ve... číst dále
Zatímco Tuaregové jsou dnes na hudební mapě světa tištěni tučným písmem, jejich západnější saharští sousedé, národ Sahrawi jim stále dělá tak trochu Popelku. Obě etnika spojují dramatické osudy v posledních desetiletích a status vyděděnců bez vlastního státu. V případě Sahrawi by tu jeden kandidát byl, ale území Západní Sahary, které z valné části obývají, se po odchodu španělských kolonizátorů stalo kořistí Maroka a Mauretánie, zažilo vleklou válku mezi osvobozeneckým hnutím Polisario a marockými okupanty a dodnes nebyly mezinárodním společenstvím uznány nároky ani jedné strany. Logickým důsledkem takového stavu byly hromadné exody Sahrawi do uprchlických táborů v okolních zemích. Trpké zkušenosti z jednoho takového tábora v západním Alžírsku má i dnes patrně nejznámější Sahrawi hudebnice Mariem Hassan.
Hlas zpěvačky žijící dnes ve Španělsku dokáže zprostředkovat strasti i naděje svého národa se stejnou naléhavostí jako její tuarežští kolegové nebo jako černošští bluesmani. Pojem pouštní blues je tady opět na místě, přestože hudba Sahrawi je více ovlivněna arabským živlem a je dynamicky variabilnější než malijské dumky. Mariem Hassan se navíc nebojí ani inspirací západní hudbou a na svém třetím sólovém albu El Aaiun Egdat jde v tomto směru zatím nejdál. Bohužel právě v tomto bodě leží i největší slabina desky.
Abych byl konkrétnější, jde především o party saxofonu (Gabriel Flores), které jsou slyšet ve většině skladeb a téměř pokaždé, když vystřídají úchvatný hlas Mariem Hassan, mám silný pocit nepatřičnosti. Floresova hra je sice technicky bezchybná, ale také příliš krotká, úhledná, konvenční a se saharskými rytmy a melodiemi se míjí. Jako by ji sem pouštní vítr omylem přivál odněkud ze smoothjazzového světa Kennyho G a jemu podobných. Lépe znějí písně, kde Flores vymění saxofon za flétnu (Rahy El Aaiun Egdat, Legneiba, Annasr Shouru Tetnada), opravdu konzistentní je ale zvuk kapely teprve v emocionálně vypjaté reflexi nedávných nepokojů v uprchlických táborech Gdeim Izik, v níž dechy úplně chybí.
Vliv západní pop music se projevuje i v rytmice. V některých skladbách jsou typické kolébavé perkuse nahrazeny jazzově vláčnými metličkami, jejich přítomnost je ale podstatně méně rušivá a v nádherně tklivé baladě Ana Saharauia dokonce s Marieminým zpěvem moc pěkně souzní (tady výjimečně ani ten saxofon nevadí). Kytarista Luis Giménez se na Sahaře také nenarodil, ale jeho hra vykazuje nejsilnější empatii k Marieminu hudebnímu zázemí. Pro mě je rozhodně nejsilnějším článkem kapely. Nic to ale nemění na tom, že mocný, vášnivý zpěv Mariem Hassan, který s přehledem kraluje celé nahrávce a dokáže spíše průměrnou instrumentaci vyvážit, by si zasloužil invenčnější muzikanty a odvážnějšího producenta (zde Manuel Dominguez). Že by to i šlo, dokazuje závěrečná Siyant Leyuad, kde si Giménez i Flores počínají mnohem nekonvenčněji, přibližují skladbu avantgardě a přitom nezastiňují její saharskou podstatu.
Nakonec ale to, co v posluchači zarezonuje nejsilněji, je podmanivý hlas Mariem, v němž žádná průměrnost nemá místo. Ten jede neustále nadoraz, ať už lamentuje, melancholicky sní nebo bojovně hřímá. Ať už to zní sebevíc pateticky, je hlasem přehlíženého národa, který je zatraceně dobře slyšet a snad i dokáže přispět k tomu, aby se na tristní situaci, v níž se Sahrawi nacházejí, nezapomínalo.
60.00%
60.00%
Komentáře