Čas po Bowiem? Množství odkazů, coverů, výpovědí a samozřejmě i pozornost obrácená k hudebníkům, kteří se na natáčení Bowieho posledního opusu Blackstar podíleli.
Jedním z nich je Mark Guiliana, sedmatřicetiletý americký bubeník, jehož technicky dokonalá hra nepostrádající vtip, energii a prazvláštní rytmické finesy musela být pro Bowieho rajskou hudbou. Guiliana však už dříve spolupracoval s Avishaiem Cohenem, Johnem Scofieldem, Bradem Mehldauem nebo Meshell Ndegeocello a bývá veleben pro své časté žánrové přesahy, především v propojování jazzu s elektronikou. Zhusta se objevuje v čele žebříčků nejlepších bubeníků současnosti, přesto ho prý zájem, jaký se strhl po Bowieho úmrtí, zaskočil.
Snad právě proto se rozhodl na novém albu svého uskupení Jazz Quartet zklidnit a vzdát poctu klidu rodnému Jersey, kde vyrůstal, studoval i dodnes bydlí. Motiv domova a rodiny se objevil již na předchozí desce Family First, na Jersey jde Guiliana ještě výrazněji vstříc melodičnosti a něžnosti, přičemž nezapomíná na svou zálibu v „podivných metrech“. Na své tradiční rozevlátosti ubral a sám zmiňuje vědomé vytyčení hranic, přesto se hned v úvodní Inter-Are zdá, že by kvartet, zahrnující dlouholeté spoluhráče, saxofonistu Jasona Rigbyho, basistu Chrise Morrisseyho a nováčka, kubánského pianistu Fabiana Almazana, omezení nejraději rychle setřásl.
Temperamentní otvírák s výrazně preludujícím Rigbyho saxofonem je snad ještě ozvukem hektičnosti... číst dále
Čas po Bowiem? Množství odkazů, coverů, výpovědí a samozřejmě i pozornost obrácená k hudebníkům, kteří se na natáčení Bowieho posledního opusu Blackstar podíleli.
Jedním z nich je Mark Guiliana, sedmatřicetiletý americký bubeník, jehož technicky dokonalá hra nepostrádající vtip, energii a prazvláštní rytmické finesy musela být pro Bowieho rajskou hudbou. Guiliana však už dříve spolupracoval s Avishaiem Cohenem, Johnem Scofieldem, Bradem Mehldauem nebo Meshell Ndegeocello a bývá veleben pro své časté žánrové přesahy, především v propojování jazzu s elektronikou. Zhusta se objevuje v čele žebříčků nejlepších bubeníků současnosti, přesto ho prý zájem, jaký se strhl po Bowieho úmrtí, zaskočil.
Snad právě proto se rozhodl na novém albu svého uskupení Jazz Quartet zklidnit a vzdát poctu klidu rodnému Jersey, kde vyrůstal, studoval i dodnes bydlí. Motiv domova a rodiny se objevil již na předchozí desce Family First, na Jersey jde Guiliana ještě výrazněji vstříc melodičnosti a něžnosti, přičemž nezapomíná na svou zálibu v „podivných metrech“. Na své tradiční rozevlátosti ubral a sám zmiňuje vědomé vytyčení hranic, přesto se hned v úvodní Inter-Are zdá, že by kvartet, zahrnující dlouholeté spoluhráče, saxofonistu Jasona Rigbyho, basistu Chrise Morrisseyho a nováčka, kubánského pianistu Fabiana Almazana, omezení nejraději rychle setřásl.
Temperamentní otvírák s výrazně preludujícím Rigbyho saxofonem je snad ještě ozvukem hektičnosti turné, na závěr kterého se album nahrávalo, následující Jersey už nese stopy maloměstského zklidnění, stejně jako lyrický September s táhnoucími se saxofonovými plochami a probublávajícím pianem. V Rate si vyhradil Guiliana čas pro sebe a své bicí k poctě svých bubenických idolů – Roye Haynese, Arta Blakeyho, Tonyho Williamse a Elvina Jonese. Guiliana se zhostil také role producenta, sám je autorsky podepsán pod sedmi z devíti skladeb, dvě zbylé, latinou šmrncnutá Our Lady a The Mayor of Rotterdam nesou rukopis Morrisseyho.
Bowieho se Guiliana nezříká během koncertů, nechybí tak ani na desce. Její závěr patří písni Where Are We Now? s dovedně budovanou gradací a naléhavostí snad ještě větší, než samotný originál z desky The Next Day. Jersey, v minimalistickém obalu s mapou stejnojmenného státu, znovu dokazuje, že Guiliana nepotřebuje experimenty ani slavné spoluhráče, aby se jeho jméno skloňovalo v superlativech. Jemná melancholie jeho Jazz Quartetu totiž nadmíru sluší.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #78.
Komentáře