Mark Lanegan - Bubblegum

Sedm let staré album Marka Lanegana, chlápka, jehož dráha začala být zaznamenáníhodná na sklonku osmdesátých let s kapelou Screaming Trees, má potenciál nadčasovosti. Stejně jako víceméně všechny jeho post grungeové záseky.

Název alba vypadá jako čirá schválnost. Kdyby někdo poslouchal desky jen na základě názvu, byl by hodně překvapený (nebo zklamaný?) - žádnou tutti-frutti pohodičku by tu nenašel. Ale těžko předpokládat, že někdo takový má Lanegana v diskotéce.

Na Bubblegum se ukazuje, že Lanegan je v první řadě výrazný zpěvák. Navzdory faktu, že jeho rozsah je omezený, dokáže s hlasem dělat učiněné divy. Temně laděný samet obroušený šmirgl papírem. V jistých polohách si vzpomenete na Johnyho Cashe, Iggyho Popa, Nicka Cavea či třeba Toma Waitse. Všechno zpěváci, co dokázali z minima vytřískat maximum. U Lanegana má navíc člověk dojem, že se ani nemusí příliš snažit, aby výsledek měl grády. Prostě to tam je.

Na albu v sekci personnel narazíte na výkvět alternativní rockové scény, který do značné míry kopíruje obsazení volného muzikantského sdružení The Desert Sessions. Jen opsáním těch jmen z asketicky vyvedeného bookletu bych prodloužil článek o další odstavec a proto vypíchnu toliko špičku „ledovce“ . PJ Harvey, Greg Dulli, Joshua Homme a pro někoho překvapivě i někdejší parťáci z Guns ´n´ Roses Duff McKagan a Izzy Stradlin. Všechno hudebníci, pro jejichž hostování ve studiu by mnozí vraždili. Spolu s kmotrem stoner rocku Chrisem Gossem (Masters of Reality) a Alainem Johannesem (Eleven, QOTSA) si Lanegan album produkoval.

Bubblegum je tvořeno z drtivé většiny pomalými, leckdy introvertně znějícími songy. Alternativní folkrock a koketérie s country se zdá daleko od grungeové matičky. Spojnice ale existuje. Není důvod sahat po ovladači a hledat tlačítko vpřed. Patnáctka skladeb nabízí hodně k slyšení: netušené emoce, úžasnou muzikálnost, detailní práce s aranžmá písní plus něco, co lze těžko slovy popsat. Jakousi nadstavbu, pocit dokonale vybudované atmosféry.

Ne příliš často, ale občas se do toho kapela přece jen pořádně opře a ukáže z jakých kořenů to Lanegan a jeho parťáci vlastně vyrostli. Viz skladba Sideways In Reverse, která svou rockovou razancí roztíná Bubblegum vejpůl (nejen z počtářského hlediska). Poté ovšem přichází opět zklidnění v duetu s PJ Harvey v Come To Me.

Před finišem si principál ještě jednou zadivočí v distorzovaném pseudo blues Driving Death Valley Blues. Samotný závěr pak obstará poloakustická Out of Nowhere, která zpečetí statut desky umělce, který nemá zapotřebí tvořit prvoplánové hity a přesto jsou jeho desky a hudební spolupráce vždy s dychtivostí očekávány.