The Mars Volta - De-Loused in the Comatorium

Expedice zvaná At The Drive-In směřovala mílovými kroky do neprobádaných končin post-hardcoreové džungle, až se její členové civilizovanému světu i sobě navzájem ztratili z očí a my mohli jen tušit, kam až by se dostali nebýt rozpadu. To, s čím pak ústřední část bývalého týmu, badatelé Omar Rodríguez-López a Cedric Bixler-Zavala přišli na světlo, ale všechna tušení překonalo. Část veřejnosti otráveně krčí nosy nad překombinovaností a virtuozní onanií, ale většina - včetně mé maličkosti - je uchvácená.

V drtivé většině případů se k sobě progresivní rock a punk/hardcore mají jako voda a oheň (vždyť přece druhé vzniklo jako reakce na to první) a proto není divu, že se fanoušci zlobí, když jim hýčkaný miláček přeběhne z jednoho tábora do druhého (na téhle málo frekventované trase bývá jednosměrný provoz). Jenže Mars Volta se podařilo obojí skloubit a přetavit do vzrušující hudební orgie, která ohromí hráčskou zručností, prokomponovaností a koncepčním myšlením, zároveň si ale v neztenčené míře udržela zběsilý hardcoreový žár.

Přinejmenším na svém debutu nemají s akademickými manýrami problém. Omarovy kytarové gejzíry intenzity slunečních erupcí spolu se Cedricovými výškovými rekordy a sebevražedným nasazením skrápí ty zauzlované kompozice životodárným ohněm. Děje s v nich toho tolik a přece se nestanou nepřehlednými, protože se při všech instrumentálních zákrutách nezapomíná ani na silné melodie. Muzikantské mistrovství nepřekáží spontánním energetickým vlnám a v tomhle smyslu do projektu lehce zapadli i Flea a John Frusciante z RHCHP.

Až se zase bude hořekovat jak byla nultá léta hudebně jalová a neobjevná (tak se přece ze začátku spílá každé dekádě než přijde ke slovu síto času ruku v ruce s nostalgií), Mars Volta mohou být vhodným protiargumentem. V jejich hudbě je určitě mnoho nepůvodního, z nějakých zdrojů ostatně vychází i ten nejgeniálnější muzikant. Ale troufám si tvrdit, že s žádným z jejich inspirátorů si je nespletete.