Massive Attack - Heligoland

Pátá deska Massive Attack vychází v době jako alba dalších interpretů, kteří si dávají s novými nahrávkami také pořádně načas - Petera Gabriela a Sade. "Heligoland" je zatím v hudebních médiích hodnocen s docela velkým rozptylem, ale to by snad nemělo fanoušky odradit. Ochutnávka v podobě EP "Splitting The Atom" sice mohla být zklamáním (v našich podpultovkách jsme psali, že je technicky inovované, ale nemístně recyklované) a ačkoliv album samotné se nedotýká nadoblačných výšin, o rozčarování rozhodně nejde.

"Heligoland" jistě není v diskografii bristolské kapely tím nejlepším počinem. Massive Attack jsou v nezáviděníhodné pozici klasiků žánrů a kladou se na ně zvýšené nároky, jež se na novince podařilo naplnit jen napůl. Je skvělé slyšet výborné vokalisty, staré známé Horace Andyho a Martinu Topley-Bird či nové hvězdné hosty včetně Damona Albarna, který se naléhavě ptá Miluješ mne?. Máme tu důvěrně známou klaustrofobní náladu, podivné hluboké tóny, co vám rozvibrují vnitřnosti, a atmosféru jao z postkatastrofického filmu. Jenže místy je to trochu nuda, třeba jako ve skladbě "Flat Of The Blade".

Ještěže je na desce nemálo vynikajících momentů, co na slabší chvíle dávají zapomenout: fascinující blues pro 21. století "Girl I Love You" s kakofonickým finále, parádní střední pasáž "Pray For Rain", jež zní, jako by ji zkomponoval Martin Gore, velkolepý smyčcový závěr "Paradise Circus" nebo extra depresivní text v dekadentním zavíráku alba "Atlas Air".

Je nabíledni, že desky Massive Attack by se měly poslouchat v celku, "Heligoland" není výjimkou. A to může být problémem tohoto alba v době, která je rychlá a povrchní a zdaleka nepřeje soustředěnému poslechu docela ponuré hudby hodinu v kuse. Ale kdo chce, ten si čas najde a naladí se. Vyžaduje to něco investovat, nebrblat, že "Mezzanine" to teda není a ono se vám to vrátí. Když chcete otevřít dveře v podlaze a odvážite se sejít dolů.