Mastodon - The Hunter

Mastodon. Fenomén vracející zázrak ryzí tvořivosti do metalu, nebo „jen“ parta týpků, kteří s upřímnou radostí drhnou svůj rock’n’roll? Nejspíš obojí. Jak si jinak vysvětlit obrovský zápal pro hraní, neměnnost sestavy a uchování svébytného stylu a současně pestrosti nahrávek i jednotlivých skladeb? Jde především o přirozenou sehranost kapely. Vzájemný feeling, díky kterému kapela souzní. Jako by Troy, Brent, Brann a Bill jamovali s elegantní samozřejmostí jediného improvizujícího génia.

Přesvědčil jsem se o tom i na letošním festivalu Sonisphere. Navzdory nečitelnému zvuku bylo vidět (a bohužel pouze částečně slyšet), s jakou chutí se do toho Atlanťané opřeli a užívali si každé brnknutí do nástrojů i fanouškovy pozornosti. Druhým specifikem letního vystoupení byla předzvěst chystané novinky: z tehdy stále aktuální Crack the Skye zařadili překvapivě pouze titulní psychedelickou záležitost.

Pohled na pařící pětici byl se znalostí DVD Live at the Aragon ve zvláštním kontrastu. Roli sehrálo složení „aragonského“ setlistu, v jehož rámci Mastodon odehráli kompletní Crack the Skye. Na záznamu měl ponor do vlastní hudby spíše meditativní charakter. Tato odlišnost ukázala dvě různé polohy projevu muzikantů a (snad) vyvrátila úvahy o jejich přeceněnosti. Poslech čistě instrumentálního a „temněji“ laděného EP k filmu Jimmyho Haywarda Jonah Hex – The Revenge Gets Ugly, které vyšlo před DVD, naopak vyvolal obdobné dojmy jako vystoupení na Sonisphere – art rock a zasněná atmosféra sedmdesátek šly stranou, do popředí se vrací riff, razance a opravdový metal.

Dívejme se na jednotlivá řadová alba symbolicky: Remission představuje oheň, Leviathan vodu, Blood Mountain zemi a Crack the Skye vzduch. Vystižení novinky The Hunter už tak jednoznačné není, důležité však je, že opět věděli, co chtějí natočit – hravou desku.

Mastodon výrazně zamávali žánrovým kormidlem už u druhé desky. Na Leviathan obohatili technický sludgecore o specifickou práci s melodiemi a vokály, čímž kapela začala definovat svůj nezaměnitelný styl. Formu dotáhli na Blood Mountain, kde se v dokonalé symbióze potkalo technické riffování, údernost a energie hardcore s koňskou dávkou psychedelie. A na art rockově laděné Crack the Skye dosáhli tvůrčího vrcholu.

Pojítek mezi předchozí a aktuální nahrávkou existuje několik, ale hned dvě mají neradostný rozměr. Album z roku 2009 je věnováno památce tragicky zesnulé Brannovy sestry Skye a novinka bratrovi Brenta Hindse, který zemřel na lovu v minulém roce. Náladou spojuje novinku s artrockovým kaleidoskopem skladba Stargasm, jejíž zasněnost na okamžik vyvolá okouzlující atmosféru Crack the Skye. Ale pátá deska Mastodon neobsahuje barevné fluidum ani návaznou výpravnost svého předchůdce. S rockmetalovou lehkostí sází třináct nábojů do zásobníku (patnáct u deluxe edice) a trefuje. Hlavní inspirací se tentokrát stala síla zdánlivé jednoduchosti bigbeatu a „zavedenějších“ metalových forem.

U Black Tongue jsem si na moment vzpomněl na atmosféru songu Buried Dreams od britské legendy Carcass (kouzelná rocková sóla kvetoucí melodickým rot’n’rollem dodnes fascinují). Spectrelight dokonce chvíli zněla jako Losfer Words (Big ‘Orra) hraná Iron Maiden v urychlovači částic. Základním poznávacím znakem kapely vždycky bylo umění vytvořit nadmíru chytlavou skladbu bez sklouznutí k podbízivosti (např. Curl of the Burl). Mastodon hrají to, co je momentálně oslovuje a baví, aniž by sázeli na účelovou reflexi trendů, a to se s vydáním novinkové desky naštěstí nezměnilo.

Jaké je album The Hunter jako celek? Ne tak soudržné jako koncepční Crack the Skye, ani tak psychedelicky syrové jako Blood Mountain. Novinka je především pestrou melodickou metalovou nahrávkou uznávající historii a její tvůrce. The Hunter je jejich pátý element. Chtějí i nadále lovit – nikoliv však posluchače, ale inspiraci a další způsoby tvůrčího sebevyjádření. Potomci nádherně trhlé geniality Melvins, ZZ Gees i Bee Top nového tisíciletí. Mastodon. Fenomenální parta týpků.