Matthew Herbert - One Pig

Pokaždé, když se procházím kolem pole vedle našeho domu, uvědomuji si obrovskou změnu. Před dvaceti lety byl hektar volného prostranství středem mého života: těsně po sklizni jsem čekal, až znásilněné strniště udělá salto a zaboří ostré jehly do země. Zadek, který na mě pak země až do prvního sněhu vystrkovala, měnil barvu s počasím. A i potom, co ho zakrylo prvních pár centimetrů sněhu, se stále hlásil o slovo – až do doby, než ho definitivně umlčel další sníh. V pravidelných intervalech to takhle fungovalo dlouho a ve vzpomínkách ještě déle. Nikdy mě to nepřestalo bavit. Neustálý koloběh a opakování otupuje, ale s přírodou se to má jinak. I posté bylo burácení a štiplavý prach za kombajnem vzrušující zážitek. Když pak na poli ležely balíky slámy, bylo jasné, že končí prázdniny a brzo se půjde do školy.

Idyla – alespoň z pohledu dítěte – vzala za své. Nevím, jestli fascinace obyčejným kusem země pramenila ze zenové otevřenosti dětské duše nebo to bylo podobně úchvatné i pro dospělé. Vím ale, že nic podobného se při mých občasných návratech domů už neděje. Pole leží ladem, v létě se na něm maximálně pasou krávy. Obilí ani slámu nikdo nepotřebuje a místo, kde byl dřív miniaturní sousedovic statek s nutriemi a špinavým prasetem, je zarostlé trávou a plevelem. Časy se mění, o to víc bolí loučení s dětskou, naivní představou dokonalého světa.

Je povzbuzující, když člověk zchvácený trapným pocitem nostalgie narazí na něco, co má podobnou motivaci. Matthew Herbert stojí za trilogií zvukových výletů mapujících současnou konzumní společnost a jeho poslední deska s názvem One Pig jde ještě dál. Herbert po „lehkém“ One One a kaleidoskopickém zvukovém dokumentu One Club (útržky zvuků frankfurtského klubu Robert Johnson) zvolil časosběrnou metodu. Bývalý úspěšný DJ a průkopník minimal techna z počátků 90. let se vydal na tenkou plochu. Ne proto, že by se musel vyrovnávat s podobnými projekty – pokud vím, hudební dokument o životě prasete ještě neexistuje –, nicméně koncepčně si ukrojil velké sousto. Do míst, kam s albem One Pig směřuje, už se podívali The Residents s temnou deskou Eskimo (1979), v oblasti nalezených zvuků se pohybuje i Geir Jenssen aka Biosphere, který v roce 2006 vydal hudební záznam svého výšlapu na horu Cho Oyu. A Koen Holtkamp, půlka elektronicko-folkového projektu Mountains, zase využívá nahrávky náhodných zvuků jako základ pro další práci.

Herbertův nejnovější pokus vytvořit hudební mapu konzumního světa není kritikou těch, kteří jedí maso. Je to spíš pokus o reflexi nepřístupného „světa za vepřovou panenkou“, jak se eufemisticky říká kusu prasečího hřbetu. A v obecnější rovině to je pokus upozornit na fakt, že velikost zmiňovaného „neviditelného světa“ – tedy důsledků našeho spotřebitelského chování – den ode dne roste. Herbert nebije na poplach. Se svatou trpělivostí a bizarním pedantstvím dokumentuje prasečí život. „Jím maso. Zároveň to ve mně ale vyvolává potřebu porozumět důsledkům tohoto rozhodnutí. Chci upozornit na to, že nelze budovat udržitelnou společnost a stavět ji na pokrytectví. Myslím, že umění a hudba v sobě zahrnují provokaci. Není jejich základním účelem veřejně se stavět proti kompromisům a hříchům své doby? To, co PETA (Lidé pro etické zacházení se zvířaty – pozn. autora) ve svém prohlášení naznačuje, je, že umělci a hudebníci by měli mlčet a přihlížet, jak zahnívající systém dál roste – bez povšimnutí, neslyšeni a nekritizováni.“

Vedle širšího teoretického rámce má deska One Pig ještě jednu silnou stránku: hudbu. Začátek je velkolepý. Herbert slíbil, že zmapuje život prasete od „kolébky“ až po jatka. Slib sice nedodržel (v Anglii to kvůli regulacím výroby potravin nelze, stejně jako vás nepustí s foťákem na jatka v Čechách), ale od prvního tracku nasazuje laťku vysoko. Funění rodící bachyně klouže po obrovských zvukových vlnách a v okamžiku, kdy se selata dostanou ven, Herbert skoro dojatě pronese: „A je to. Jsou na světě.“ Na druhou stranu, i přes údiv nad zrozením nového života – a nezáleží na tom, že se jedná o špinavé prase – si Herbert od svého předmětu udržuje odstup a bere jej téměř vědecky. Jeho speciálně upravený nástroj na prasečí krev, na kterém vytvářel část desky, v některých vyvolává upřímné rozpaky a znechucení.

One Pig obsahuje devět tracků pojmenovaných podle měsíců nahrávání a každý by se vešel do jiné žánrové škatulky: po ambientním úvodu přichází residentovský September, který nápadně připomíná skladbu Angry Angakok ze zmiňovaného Eskima. Místo zlovolného boha Arktidy tam ovšem ryčí hladová selata bojující o mateřské mléko. Stejná selata, která o pár měsíců později musí pod nůž. Záznam z jatek si Herbert vynahradil nahrávkou zpracovávání prasečího masa. February začíná zvukem brousících se čepelí a svým industriálním chladem připomíná tušenou velikost globálního masného průmyslu. Stejně jako tady, i při závěrečné nahrávce přípravy prasečí pečínky a její hromadné konzumace vyvstává otázka, jak by deska One Pig zněla, kdyby ji Herbert místo malé farmy natočil v jednom z hypermoderních Závodů pro intenzivní chov zvířat (CAFO). Raději neslyšet.

vyšlo ve Full Moonu #20