Tady tohleto umění pro umění nikdy moc nefungovalo. A je škoda, že zrovna Matthew Herbert se, jak se zdá, rozhodl zasvětit téhle formě sebevyjádření svůj současný život. Po samplovací onanické trilogii "One One", "One Club" a "One Pig" totiž teď přichází s dlouhohrající deskou "The End Of Silence" vystavěnou na desetisekundovém zvuku letadla a výbuchu bomby.
Ne, to není legrace. Dne 11. března roku 2011 v Libyi vrcholily boje o ropné rafinerie ve městě Rás Lanúf. Pro-Kaddáfího letadlo přilétá k městu a shazuje bombu. Je slyšet zvuk motoru letadla, poplašná siréna, několik výstřelů a výbuch. A přesně tahle sekvence se díky válečnému fotografovi Sebastianu Meyerovi dostala do rukou Herbertovi a stala se jedinou zvukovou bankou, na které vystavěl svou aktuální trojdílnou kolekci.
Není to jednoduchý poslech. Vlastně je to hodně komplikovaný poslech. Je to poslech tak náročný, že prakticky neexistuje situace, kdy by si to člověk chtěl pustit dobrovolně. V šalině to zkoušet nemá smysl - Herbert pracuje s tiššími i hlasitějšími pasážemi tak, že na pozadí běžného zvuku města posluchač přijde asi o třetinu nahrávky, protože ji jednoduše neuslyší. A nalít si víno a pohodlně se usadit do křesla a pustit si desku z beden? To zní zase vzhledem ke kontextu vzniku alba tak nějak nepatřičně.
Nehledě na to, že nějaký mega hudební zážitek na nikoho nečeká. Teda samozřejmě, je to prudce umělecký počin, ze kterého mrazí. To dunění, útržky střelby ze... číst dále
Tady tohleto umění pro umění nikdy moc nefungovalo. A je škoda, že zrovna Matthew Herbert se, jak se zdá, rozhodl zasvětit téhle formě sebevyjádření svůj současný život. Po samplovací onanické trilogii "One One", "One Club" a "One Pig" totiž teď přichází s dlouhohrající deskou "The End Of Silence" vystavěnou na desetisekundovém zvuku letadla a výbuchu bomby.
Ne, to není legrace. Dne 11. března roku 2011 v Libyi vrcholily boje o ropné rafinerie ve městě Rás Lanúf. Pro-Kaddáfího letadlo přilétá k městu a shazuje bombu. Je slyšet zvuk motoru letadla, poplašná siréna, několik výstřelů a výbuch. A přesně tahle sekvence se díky válečnému fotografovi Sebastianu Meyerovi dostala do rukou Herbertovi a stala se jedinou zvukovou bankou, na které vystavěl svou aktuální trojdílnou kolekci.
Není to jednoduchý poslech. Vlastně je to hodně komplikovaný poslech. Je to poslech tak náročný, že prakticky neexistuje situace, kdy by si to člověk chtěl pustit dobrovolně. V šalině to zkoušet nemá smysl - Herbert pracuje s tiššími i hlasitějšími pasážemi tak, že na pozadí běžného zvuku města posluchač přijde asi o třetinu nahrávky, protože ji jednoduše neuslyší. A nalít si víno a pohodlně se usadit do křesla a pustit si desku z beden? To zní zase vzhledem ke kontextu vzniku alba tak nějak nepatřičně.
Nehledě na to, že nějaký mega hudební zážitek na nikoho nečeká. Teda samozřejmě, je to prudce umělecký počin, ze kterého mrazí. To dunění, útržky střelby ze samopalů, kovové zvonění kontrastně podkreslené zpěvem ptáků... Když se všechny tyhle zvuky v "Part 2" slijí do kakofonického beatu, nechce se ani tancovat. Nesmí se tancovat.
Všechny tyhle smíšené pocity zapříčiňují to, že na "The End Of Silence" těžko lze mít nějaký jednoznačný názor. Matthew Herbert vážnost samplu nijak neshazuje, jeho cílem bylo ostatně připomenout morální hodnoty, upozornit na nepravosti ve světě. Vytvořil tak agresivní, zneklidňující a minimalistickou nahrávku, které po formální stránce nelze nic vytknout (už proto, že těch deset sekund Herbert roztáhl na padesát minut), která má určitou vypovídající hodnotu a která jistě bude mít své místo v příspěvku kolegy Vlasáka v rámci přednášky Hudba 2013, ale která vlastně jinak, jako hudba, upřímně vůbec nefunguje. Co na tom, že jako hudba fungovat ani nemá...
0.00%
0.00%
Komentáře