MC5 - Back in the USA

Nesrovnávat s prvním albem, protože to bychom museli dojít k závěru, že jablko je málo hruškové. Back in the USA je o něčem jiném, než horečnaté třeštění z Kick Out the Jams. MC5 tentokrát sledovali jiný záměr a hodně co do činění s tím měl i nový producent Jon Landau. Ideálem tohoto pozdějšího Springsteenova objevitele a patrona je přímočará rock'n'rollová energie osekaná od všech zbytečností včetně psychedelických vytržení. Pod jeho vlivem hudba MC5 vysadila halucinogeny, písničky podrobila přísné dietě a místo epileptického zmítání se v prostoru teď míří rovnou za nosem. Jistě, na rozdíl od debutu jde o studiovou nahrávku, takže koncertní živelnost je tu do jisté míry potlačená, ale pokud nečekáme stejný druh vibrací, shledáme, že ta žíznivá energie, která MC5 charakterizuje, se neztratila, jen dostala jiný cíl.

Back in the USA může být i jedním z bodů, u nichž se dá vysledovat postupující odluka dvou rockových proudů: cesty hard&heavy a protopunku, potažmo dirty rock'n'rollu se rozcházejí. MC5 mají rozhodně blíž k soudobým Rolling Stones než k Led Zeppelin. Neholdují vyšperkovaným sólům a epickým nadstavbám, Kramerovy a Smithovy kytarové riffy a vyhrávky jsou úsporné, ale maximálně efektivní. Odkud vítr fouká nám MC5 názorně předvedou ve dvou coververzích, které album rámují – Little Richard (Tutti-Frutti) a Chuck Berry (Back in the USA) ztělesňují přesně to, oč kapela usiluje, tedy čistou rock'n'rollovou dřeň. Pravověrnou tříakordovou zkratku, štafetu, kterou po nich převezmou New York Dolls, Ramones a celá plejáda punkových vyvrhelů.

Vlastní písně kapely ovšem nejsou žádným revivalem, původní rock'n'roll z 50. let v jejich podání nejen znatelně zbělel, ale i hodně přitvrdil. Zvuk kytar, i když trochu umravněný studiem, je pěkně žahavý, riffy ve své prostotě strhující a mazácké, a v nejlepších momentech (Looking at You, High School, Call Me Animal, Shakin' Street) mají MC5 skutečně punkrockový drive. I zbytky psychedelie v The Human Being Lawnmower jsou přiostřené protiválečnou čepelí a dokonce i v baladě Let Me Try působí kapela díky civilnímu pojetí důvěryhodně.

Je jisté, že se současnými technickými možnostmi by byl sound alba masivnější a drtivější. Ale posluchači zhýčkanému dokonalým zvukovým leskem dnešních nahrávek by nemělo uniknout, že téhle desce nechybí důležitější a dnes spíš nedostatkové komodity – vnitřní oheň, skutečné zanícení ruku v ruce se skvělými písničkami. Tyhle fláky skutečně rockují i rollují.