Meat Loaf - Hang Cool Teddy Bear

Na Meat Loafovi bylo vždycky všechno velké. Počínaje postavou (už dávno ale není takový cvalík, spíš robustní pán), hlasem, a konče třeba dlouhými tituly písní. Na jeho jedenáctém studiovém albu je skoro všechno na svém místě: velká produkce, velký zvuk, velká gesta, velké emoce. Ale na jednu podstatnou končetinu nahrávka zoufale kulhá, a tou jsou silné melodie. Skladby mají jako vždycky rozmáchlou strukturu, jsou epicky členité, ale články, z nichž se skládají jsou spíš prefabrikovanými cihlami než luxusním mramorem.

Producent Rob Cavallo známý hlavně od Green Day nebo podobně zaměřených My Chemical Romance či Paramore odvedl výbornou práci, v níž podtrhnul Meat Loafův bombastický vokální projev a zároveň ho leckde dotlačil do ne tolik typických zvukových rovin. Nečekaně často například songy provětrává rytmická akustická kytara (Los Angeloser, Like a Rose nebo Did You Ever Love Somebody, což je balada, kde bychom čekali spíš klavír), ale osvěžujících aranžérských i dynamických vybočení je po albu rozeseto víc a hřímající šiky hardrockových kytar a bicích tak úspěšně unikají jednotvárnosti. Ale co s tím, když autorské zázemí je tentokrát (v lepších případech) druholigové?

Ne, že by všechno byl takový úhor. Povedené jsou zmíněné Los Angeloser a Like a Rose s náznakem rapu nebo kashmirovským riffem a sólováním Steva Vaie nabuzená Song of Madness. U většiny písní je ale jediným zadostiučiněním pro vstřícného posluchače perfektní zvuk a Meat Loafův hlas, což na více než hodinové ploše brzy přestává stačit. Ani hrstka prominentních hostů (Brian may. Hugh Laurie, Jack Black) ve víceméně epizodních rolích nemůže zamaskovat skladatelskou průměrnost materiálu. Když už ne na koncertech, kde svoje náročné party tahá stále víc až z paty, tak aspoň v klidu studia zpívá Meat Loaf pořád fantasticky. Repertoár, který by ho byl hoden, ale album Hang Cool Teddy Bear příliš nerozšíří.