Megadeth - Th1rt3en

Dave Mustaine má nespornou výhodu, že kolem sebe vždy dokáže vybudovat atmosféru netrpělivého očekávání, když třeba změní celou sestavu Megadeth . Naposledy svět zvědavě čekal na desku s geniálním kytaristou Chrisem Broderickem, tentokrát to je opětovné setkání Davidů - Mustaina a Ellefsona, kteří se kdysi opravdu vážně rozhádali. Najednou jsou opět spolu a poslali na svět novou nahrávku, to dozajista musí zbystřit smysly všech fanoušků. A pokud ve stejný den vychází i deska největšího konkurenta, je vymalováno. Tahle placka se svým způsobem prezentuje sama.

Třináctá deska, třínáctka songů, třináctka v názvu. To skoro vypadá na nějakou okultní obsesi, ale v prvé řadě to zavání pořádným nářezem. A bez nějakých výrazných okolků si klidně můžeme říct, že tomu tak skutečně je. Zrzavý démon si postupem let vybudoval geniální cit pro to, aby dokázal napsat thrashmetalovou desku, která je moderní a drží krok s dobou, aniž by podléhala stupidním trendům a zpronevěřovala se tradici. Novinka posouvá zběsilou jízdu z posledního alba "Endgame" do rovin, které by bylo možné označit za melodičtější. Zajímavostí je jistě i praktická premiéra několika starších songů z devadesátých let. To je zejména případ "Millennium Of The Blind" a "New World Order", které můžeme znát jako bonusy z remasterované edice alba "Youthanasia", ale i "Black Swan", která se objevila jako bonus k "United Abominations". Ale tady najednou působí dojmem naprosto organického celku, i když mezi některými songy je rozdíl třeba dvacet let.

Pecky jako "Sudden Death" nebo "Public Enemy No. 1" jasně ukazují, že Mustaine zdaleka neřekl poslední slovo a skoro šedesátiminutová pekelná jízda se veze na vlně thrashe s moderním zvukem, který občas sklouzne ke klasickému heavy metalu, hard rocku či dokonce punku. Úderné riffy jsou melodické, ale zároveň tvrdé jako nejvybroušenější diamanty metalového klenotnictví, sólová ekvilibristika je tradičně na hranici virtuosity, což je práce zejména Chrise Brodericka. V kapele zkrátka funguje chemie, mezi oběma kytaristy to pekelně jiskří a sám lídr nakonec i poměrně slušně zpívá, když vezmeme úvahu, že dříve v podstatě jen dštil síru a cedil skrze zuby nenávist. Najednou působí v projevu vyrovnaně a promyšleně.

Předchozí deska nebyla nikterak převratnou záležitostí, byla to jen standardně odvedená skvělá práce, leč o to delší byla její životnost. Novinka se tváří velice podobně, ale realitu ukáže až čas. Každopádně pár věcí je zcela nesporných. Megadeth v současné době prožívají druhý vrchol své kariéry, alespoň do kvality hudební produkce. A pokud se zamyslíme nad pomyslným zápasem mezi novinkami Megadeth a Metalliky, nebude to na dlouhé vyprávění, protože kvartet dlouhovlasého démona likviduje Jamese Hetfielda a jeho partu nevybíravým knockoutem hned v prvním kole. Takže čert vem pověrčivost, tohle je jedna z nejšťastnějších třináctek v historii hudby.