Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly. MacGyver by z toho sestrojil štěkající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s kapelou „co dům dal“ před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku, kde všechny nosné prvky žánru úplně zignorovala. Rouhala se? Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi ji měla.
O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and Screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé straně. Jako kdyby vás vyzvali k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.
Chopped and Screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se na novince spřáhla s londýnskou Sinfoniettou, což je logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (studovala violu a housle na londýnské Guildhall School of Music and Drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a opomíjením beatů, hluboký a bezradný hlas.
Pokud vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vytane vám na mysli jediné jméno – Portishead. Unplugged Portishead s mašinkami na... číst dále
Uřezané petky, vysavač, podomácku vyrobené kytary a další nesmysly. MacGyver by z toho sestrojil štěkající kočku, smrtelník by to vyhodil do koše, Micachu s kapelou „co dům dal“ před dvěma lety nahrála nejdivnější popové album roku, kde všechny nosné prvky žánru úplně zignorovala. Rouhala se? Možná se jen chtěla přiblížit halucinaci, která se stávala čím dál pravděpodobnější. Odpad a pop k sobě mají strašně blízko. Nahota, do které Micachu album oblékla, potvrdila, že popem se dá stále otáčet, pakliže máte vizi. Mica Levi ji měla.
O dva roky později přichází Micachu s novým albem, Chopped and Screwed. Jiná dimenze, stejné prostředky, jiný zvuk, jiné emoce. I když si Jewellery hrála s noisem, abstraktními pazvuky a experimenty všech barev, ve výsledku se i přes pubertálně nihilistické texty o lásce podařilo udržet celkovou náladu na veselé straně. Jako kdyby vás vyzvali k tanci na staveništi, potom, co vám někdo zlomil srdce.
Chopped and Screwed funguje diametrálně jinak. Micachu se na novince spřáhla s londýnskou Sinfoniettou, což je logické, vezmeme-li v potaz, že má klasické hudební vzdělání (studovala violu a housle na londýnské Guildhall School of Music and Drama). Složení: smyčce, kostry, hrátky se zpomalováním tempa a opomíjením beatů, hluboký a bezradný hlas.
Pokud vůbec netušíte, jak to vlastně zní, vězte, že když si pustíte například Unlucky, vytane vám na mysli jediné jméno – Portishead. Unplugged Portishead s mašinkami na dovolené. Album háže pop přes palubu a když pomineme Everything, která se s přivřenýma očima popem dá nazvat, zůstane nám rázný krok do triphopových vod, do končin, kam nesmí laptopy a samply, kde se mlha a kouř a prach a smutek tvoří jako za starých časů, jen s pomocí hypnoticky ubíjejících smutečních smyčců a vokalistky, která nedá ani na sekundu najevo, že by se chtěla dožít dalšího dne.
Avant-pop prodigy, jak anglický tisk Micachu nazývá, plně naplňuje název svého alba. Chopped and Screwed, výraz používaný pro hiphopovou techniku, při které DJs zpomalují beaty, až se song stane nepoznatelným. Přístup Micachu k tomuto živáku je stejný – pop se oprostil od jakýchkoliv náznaků grime nebo folku, stal se soulem s duší tak tajemnou, že by se ztratila v mlze. Její podomácku vyrobené nástroje tentokrát nevykazují žádnou líbivost, songy postrádají catchy moment, který vás na minulém albu protáhl noisem, aniž byste si to uvědomovali. Co Micachu představuje, je těžkopádná a cynická verze hororových soundscapes, která vám nenastaví ruku a neprovede vás bludištěm, spíš vás nechá utopit. Nechci to říkat nahlas, ale Robert Wyatt už pravděpodobně brzy umře. Je strašně fajn vědět, že mu roste zodpovědný nástupce. Byť na rokec moc není.
Abychom tu ale měli nějakou hezkou perfekci: deset dramat spletených v divadelní představení opět potvrzuje, že Micachu dokáže své experimenty úspešně a s lehkostí přetavit v album, které má duši. Byť velmi temnou, která si vás jen nerada pustí k tělu a která vás napoprvé nesemele. Technické hrátky doma vyrobeného popu hledejte pod vrstvou bahna. Hodně štěstí.
(Pro Full Moon #13 - zkráceno.)
Komentáře