Michael Nyman

Britský skladetel Michael Nyman, šíří svého záběru téměř renesanční autor mnoha současných děl (opery, koncerty, instalace, módní přehlídky i hudby k počítačovým hrám) přijede do Ostravy se svým jedenáctičlenným bandem. Zahraje výběr svých skladeb z filmů režisérů Petera Greenawaye („Prosperovy knihy“, „Umělcova smlouva“, Topení po číslech“ apod.), Michaela Winterbottoma („Wonderland“), Neila Jordana („Hranice lásky“) a samozřejmě z filmu „Piano“ (režie: Jane Campion). Kromě hudby je také vášnivým fotografem, letos v lednu proběhla v britském městečku Bexhill-on-Sea první výstava jeho fotografických a videoartových děl.

Skladatel Michael Nyman patří k elitě současné avantgardy. Jeho hudba představuje ostře kontrastní nadžánrovou mozaiku, plnokrevnou fantazii balancující na pomezí barokní, klasické, experimentální a populární hudby. Zbožňuje Verdiho a Mozarta, propaguje nesmrtelné dílo Johna Cage, fascinují ho dávní rockeři Grateful Dead s The Doors a elektronika. Nezaměnitelným stylem skládá opery, píše pro divadla a balet, jeho skladby hraje houslista Gidon Kremer, pro německou zpěvačku Ute Lemper zhudebnil poezii Arthura Rimbauda, Paula Celana a sonety Williama Shakespeara, japonskému návrháři Johdžimu Jamamotovi doprovodil módní přehlídku a doslova šokoval hudbou k počítačové hře „Enemy Zero“. Coby fanda klubu Queens Park Rangers zase překvapil zhudebněním komentáře Johna Motsona z fotbalového mistrovství světa 2002 v opusu „Beckham přihrává, Nyman skóruje“. Světovou proslulost nicméně Michael Nyman získal soundtrackem k oscarovému filmu Piano, podle jeho slov „nejkonzervativnější, co kdy zkomponoval“. Prodalo se ho na tři milióny kopií.

Nyman patří do generace Beatles – je ročník 1944. Pochází z Londýna, kde dnes obklopen obrazy Paula Richardse žije ve čtvrti Islington. Na Královské hudební akademii vystudoval klavír cembalo a dějiny hudby u odborníka na barokní hudbu Thurstona Darta. Po návratu z Rumunska, kam vyjel na profesorovu radu zkoumat tradiční hudbu, Nymanovi předpovídali zářivou skladatelskou budoucnost a on namísto toho začal pro magazíny The Listener a The Spectator - prý z rozčarování nad úrovní britské scény - psát hudební kritiky.

V té o avantgardistovi Corneliovi Cardewovi, co do Anglie uvedl Mortona Feldmana s Johnem Cagem, pro repetitivní hudbu jejich amerických kolegů Steve Reicha a Phillipa Glasse vymyslel v osmašedesátém roce termín minimalismus. V roce 1974 pak Nyman uveřejnil nadčasovou knihu „Experimental Music: Cage and Beyond“. Zanedlouho na to obdržel od ředitele londýnského Národního divadla nabídku k úpravě benátských písni pro Goldoniho hru „Il Campiello“. K tomu účelu založený Campiello Band – akustický ansábl hrající s rockovou hlasitostí – pak pokračoval dál: převratná a pro Nymanovu budoucnost zásadní, Mozartem inspirovaná skladba „In Re Don Giovanni“, v níž zněly šalmaje, dudy, dechy a bicí, předznamenala jeho pozdější neotřelý skladatelský přístup stojící na kombinaci baroka, rocku, elektroniky a lidové tradice.

Tehdy pro sebe Nymana objevil režisér Peter Greenaway: natočili spolu jedenáct filmů, rozzařující postupně Nymanovu skladatelskou hvězdu. Otevřely mu zároveň bránu neuvěřitelných možností, které čím dál víc tematicky rozevlátější autor bez váhání využil: v roce 1999 například v Londýně představil dílo The Commisar Vanishes, hudební verzi knihy o stalinistické manipulaci s fotografickými dokumenty, rok na to ve Španělsku uvedl operu Facing Goya a respekt sklidil rovněž za zhudebnění filmu Dziga Vertova Man With A Movie Camera.

Dodnes natočil přes sto alb a jako jednomu z mála skladatelů mu většina filmových prací vyšla na deskách. Někoho by to potěšilo, on má jiný názor: “Každý ve mně spatřuje výhradně filmového skladatele, ale já raději dávám přednost koncertům a operám.“ Na otázku, kde i po těch letech bere inspiraci, Nyman nedávno odpověděl: „Nevím, hudba se schovává kdesi uvnitř. Sednu si ke klavíru a než si stačím myšlenku srovnat v hlavě, prsty už samovolně hrají.“