Michal Prokop - Město ER

Art rock definitivně zapustil kořeny i v české kotlině. Skupina Framus Five se poté, co opustila převzatý rhythm'n'bluesový repertoár, pustila do původní tvorby právě v tomto duchu. Jakkoli je výsledek jejich snah, album Město Er nevyrovnané, nelze mu upřít zásluhy jednak za uvedení daného žánru na naši scénu, ale ještě víc za emancipaci češtiny v rockové hudbě vůbec. Skutečnost, že pod textem k titulní, téměř dvacetiminutové skladbě byl podepsán básník Josef Kainar (to byl především nápad Hynka Žalčíka, producenta alba a zásadní figury v pozadí české rockové produkce 70. let), měla pozitivní dopad nejen na jeho kvalitu, ale i jako silný argument proti tuhnoucí schvalovací mašinérii čím dál ostražitějších normalizačních arbitrů. Propojení Kainarovy poezie a rocku není v tomto případě ještě tak přirozené jako u Kuřete v hodinkách, ale jde přinejmenším o velmi důležitý krok správným směrem.

Ona taky samotná skladba Město Er, přes všechnu úctu k novátorskému přístupu, dotaženosti flamengovských písní leccos dluží. Autoři se do ní snažili nacpat co nejvíc různorodých částí v domnění, že takhle asi to Umění vzniká, nějakou vyšší jednotu se jim ale do nich nepodařilo vnést. Jediným pojítkem je Kainarovo textařské podobenství s mytologickými prvky, bez něj by se celý opus neodvratně rozpadl. Na písničkové B straně alba, bez přehnaných klasicizujících ambicí, jsou Framus Five silnější. Výborná je Prokopova Tys kámen s důrazným riffem Luboše Andršta, čerstvé kytarové naděje naší scény. Andršt se na desce uplatnil i autorsky a jak pomalá Noc je můj den, kde nejvíce prosvítají rhythm'n'bluesové kořeny, tak závěrečná instrumentálka Perceptua patří rovněž k těm zdařilým kouskům.

Úplným omylem je ale nuceně humorná Kapela. Ta by sedla spíš Milanovi Chladilovi, který už ovšem jednu měl - ze samých pozounů a taky podstatně vtipnější. Pohled na jméno autora hudby leccos vysvětluje. Nechce se ani věřit, že na tak důležitém albu našich rockových dějin se podílela taková bezpáteřní kreatura jako Petr Hannig, výrobce toho nejslizčího popového šuntu 80. let, který v současnosti strká prsty i do politiky (takovou drzost nemá ani Franta Janeček). Naštěstí druhý jeho výtvor Pláču ani orchestrální aranžmá v dalších skladbách včetně Města Er sice nejsou bůhvíjakým přínosem, ale aspoň zatím neprozrazjí nic o budoucích hrůzách.

Na misku kladných dojmů se ale ještě sluší přihodit stále zralejší zpěv Michala Prokopa. Jak se razantně změnilo stylové zaměření Framus Five, přestal i on pouze napodobovat soulové vzory, s češtinou se rychle sžil a nechal se od ní vést od afektu k větší civilnosti. Jeho bluesový feeling je sice tentokrát dost utlumený, technicky je ale brilantní a působivé jsou i jeho výškařské bonusy. I Prokopa čeká v následujících letech pád do bahna normalizační pop music, ale on, narozdíl od Hanniga bude mít dost soudnosti, aby se z něho vyhrabal a vzepjal se v následující dekádě k výkonům, které první éru Framus Five dokonce zastíní.