Těžko bychom v českém středním proudu 8O. let hledali spolehlivější kvalitu než byly nahrávky Michala Prokopa a skupiny Framus Five. Sedmnáct let od završení jejich pantonské trilogie se zdá, že přestože dnešní scéna vyznává úplně jiné priority, tahle jistota přetrvala. Prokopův comeback se zkrátka vydařil nad očekávání a album Poprvé naposledy se těm "orazítkovaným" klasikám minimálně vyrovná. A má proti nim dokonce jednu dílčí ale nespornou výhodu: nadčasový sound, který nehyzdí žádné úlitby dobovým zvukařským móresům.
Vychází samozřejmě z osvědčených hodnot, z bluesových, soulových a rockových pravlastí, ve kterých je Michal Prokop doma, ale je jedině dobře, že se nedal svést k nějakým pochybným aktualizacím. Muzikanti, s nimiž desku nahrával, jsou ostatně rovněž ze staré školy a i když tentokrát nenesou slavnou značku Framus Five, osobnosti Luboše Andršta a Jana Hrubého jsou s ní neodmyslitelně spojení. Oba se na albu podíleli i skladatelsky, shodně po dvou písních, tři si napsal sám Prokop, nejplodnějším autorem je tu ale Petr Skoumal, od něhož pochází zbývajících šest kusů. Texty jsou dílem jediného muže, osvědčeného Pavla Šruta a jsou jednou z nejsilnějších zbraní nahrávky. Ani stopa po řemeslné vypsanosti, poetičnost ruku v ruce s civilností, silný nostalgický ale i sebeironický podtón, verše, jaké se už dnes do písniček nepíšou.
Stylová teritoria, která tvoří rámec alba, jsou dostatečně široká, takže... číst dále
Těžko bychom v českém středním proudu 8O. let hledali spolehlivější kvalitu než byly nahrávky Michala Prokopa a skupiny Framus Five. Sedmnáct let od završení jejich pantonské trilogie se zdá, že přestože dnešní scéna vyznává úplně jiné priority, tahle jistota přetrvala. Prokopův comeback se zkrátka vydařil nad očekávání a album Poprvé naposledy se těm "orazítkovaným" klasikám minimálně vyrovná. A má proti nim dokonce jednu dílčí ale nespornou výhodu: nadčasový sound, který nehyzdí žádné úlitby dobovým zvukařským móresům.
Vychází samozřejmě z osvědčených hodnot, z bluesových, soulových a rockových pravlastí, ve kterých je Michal Prokop doma, ale je jedině dobře, že se nedal svést k nějakým pochybným aktualizacím. Muzikanti, s nimiž desku nahrával, jsou ostatně rovněž ze staré školy a i když tentokrát nenesou slavnou značku Framus Five, osobnosti Luboše Andršta a Jana Hrubého jsou s ní neodmyslitelně spojení. Oba se na albu podíleli i skladatelsky, shodně po dvou písních, tři si napsal sám Prokop, nejplodnějším autorem je tu ale Petr Skoumal, od něhož pochází zbývajících šest kusů. Texty jsou dílem jediného muže, osvědčeného Pavla Šruta a jsou jednou z nejsilnějších zbraní nahrávky. Ani stopa po řemeslné vypsanosti, poetičnost ruku v ruce s civilností, silný nostalgický ale i sebeironický podtón, verše, jaké se už dnes do písniček nepíšou.
Stylová teritoria, která tvoří rámec alba, jsou dostatečně široká, takže nepřekvapí pestrost hudebních poloh, v nichž je Michal Prokop se svými spoluhráči pokaždé přesvědčivý. Začíná se svižným bluesrockem 64 plným odkazů na hudební vzory, zatímco následující titulní věc nese typický skoumalovský rukopis. Sebeshazující Leteckej inženýr je skočné R'n'B, Loučení zdobí sólující Andrštova kytara za efektní asistence dechů. Nádherně vystavěný Hotel u přístavu se nápaditě ochomýtá kolem latin jazzu a pěvecky se tu blýskne Markéta Foukalová z jazzového Lanuga. Neodolatelně odvázaný dixík Vedro nad Prahou s Hrubého houslovým sólem zpívá Prokop s mimořádným gustem, stingovskou baladu Zloději času zakončuje klasicizující smyčcové finále a na závěr se muzikanti v písni Láska je protijed ještě otřou o reggae, opět s objevným zaaranžováním smyčců.
Přešlapů je tu minimum. Sbor v Ukolébavce pro smutnou mladou paní mi připadá nadbytečný a příliš zacílený na potenciální hitovost, úplně mi nesedí také rockovější Virtuální realita, trochu křečovitá moralitka na přetechnizovanou současnost. Ale tím to končí. Jinak se všichni zúčastnění předvádějí v té nejlepší formě. Michalu Prokopovi zase o něco zdrsněl hlas a rozšířila se výrazová škála, zpívá uvolněně, frázuje bezchybně a nezapomněl, co to je "jít po textu", což je opět dovednost, kterou dnes ovládá málokdo. Album Poprvé naposledy je pro mé ucho zkrátka jedna radost za druhou. Žádná usedlá připomínka zašlé slávy, nýbrž s převelikou pečlivostí připravená sbírka silných písní v podání špičkových muzikantů a skutečné pěvecké osobnosti. Přiznám se, že v takhle šmrncovní návrat jsem nedoufal.
Komentáře