Mike Oldfield - Ommadawn

Romantická i perfekcionistická duše Mikea Oldfielda má i na jeho třetím albu dostatek prostoru k rozletu. Znovu se vesele i zádumčivě prohání na ploše dvou rozsáhlých instrumentálních skladeb (Ommadawn, Part One a Part Two), kterým je vlastní zasněnost, hravost i monumentalita. Arzenál nástrojů, které si Oldfield sám nahrál, se netenčí, seznam přizvaných instrumentalistů (tradičně nechybí jeho sourozenci Sally a Terry) dokonce roste, přesto si album do jisté míry zachovává uměřenost a intimitu.

O něco silněji na tu zaznívají ozvěny lidové hudby, a to dokonce nejen té irské: rytmickou složku první části opusu výrazně ovlivnil vklad jihoafrické skupiny Jabula. Oldfield se tím stal průkopníkem ve spojování keltského a afrického elementu dávno před Afro Celt Sound System, i když propracovanosti jejich fúze samozřejmě nedosahuje. Ostrovní folklór prosvítá jeho precizně poskládanými motivickými stavebnicemi na každém kroku a jeho přítomnost posvěcuje i účast Paddyho Moloneyho, šéfa irských The Chieftains. Pasáž, v níž se po syntezátory přesyceném úvodu druhé části rozeznějí jeho uilleann pipes, patří k těm nejsilnějším.

Soužití nejrůznějších akustických nástrojů s dobově podmíněným zvukem syntezátorů je vcelku bezproblémové, i když právě v tomhle bodě nejvíce cítíme přešlá léta. Oldfield tím navíc nastavuje směrovku pro zástupy průměrných následovníků, kteří si z aliance pseudokeltského pidlikání a vykastrované klávesové esoteriky udělali dobrou živnost. On sám naštěstí – aspoň na Ommadawn ještě ano – projevuje podstatně větší míru vkusu, než oni. Roztomilou tečkou je zpívaný dovětek k druhé části titulní kompozice On Horseback, který u nás známe i v rozverné coververzi Karla Plíhala jako Pohádku. A pohádkově útulné je i celé tohle album.