O Davisově "Bitches Brew" již bylo popsáno mnoho listů papírů i internetových stránek. Snad na každého, kdo se k této nahrávce dostane, musí zanechat nějaký dojem, a pokud člověk poslouchá jazz jen trochu vážněji, tak k ní musí jednou dojít. Můj první dojem byl ten, že jsem měl v některých chvílích nutkání vystřelit si mozek z hlavy (naštěstí jsem doma nikdy střelné zbraně neměl). Davis & spol. tu zkrátka povýšili psychedelii a disharmonii na hlavní formu a přesto je v té břečce něco, co vás po nějakém čase donutí se k ní vrátit zpět a naučit se ten zvukový bordel milovat a dokonce v něm nacházet určitý řád a kouzlo. Jistě, vše začalo už někde u "In A Silent Way", ne-li ještě dřív, ale zde si to tak nějak sedlo do dokonalého obrazu.
Když se člověk na "Bitches Brew" podívá z perspektivy dnešní doby a hlavně jakéhosi hudebního poznání, skoro se diví, jak vůbec mohla takováhle nahrávka vzniknout. A nemyslím ani tak její nepopiratelnou inovativnost, ale spíše narážím na muzikantské složení. V dnešní době se prohlásí za superskupinu kdejaký spolek muzikantů, o kterých málokdo ví, a nejinak tomu bude i nadále. Tehdy, před čtyřiceti lety, se ve studiu sešli Joe Zawinul, Wayne Shorter, John McLaughlin, Chick Corea, Jack DeJohnette, Dave Holland a další, kteříjsou považovaní za naprostou muzikantskou špičku a drtivá z nich je už označovaná za legendy. Tahle squadra by měla definovat pojem superskupina. A samozřejmě i to z "Bitches Brew" dělá... číst dále
O Davisově "Bitches Brew" již bylo popsáno mnoho listů papírů i internetových stránek. Snad na každého, kdo se k této nahrávce dostane, musí zanechat nějaký dojem, a pokud člověk poslouchá jazz jen trochu vážněji, tak k ní musí jednou dojít. Můj první dojem byl ten, že jsem měl v některých chvílích nutkání vystřelit si mozek z hlavy (naštěstí jsem doma nikdy střelné zbraně neměl). Davis & spol. tu zkrátka povýšili psychedelii a disharmonii na hlavní formu a přesto je v té břečce něco, co vás po nějakém čase donutí se k ní vrátit zpět a naučit se ten zvukový bordel milovat a dokonce v něm nacházet určitý řád a kouzlo. Jistě, vše začalo už někde u "In A Silent Way", ne-li ještě dřív, ale zde si to tak nějak sedlo do dokonalého obrazu.
Když se člověk na "Bitches Brew" podívá z perspektivy dnešní doby a hlavně jakéhosi hudebního poznání, skoro se diví, jak vůbec mohla takováhle nahrávka vzniknout. A nemyslím ani tak její nepopiratelnou inovativnost, ale spíše narážím na muzikantské složení. V dnešní době se prohlásí za superskupinu kdejaký spolek muzikantů, o kterých málokdo ví, a nejinak tomu bude i nadále. Tehdy, před čtyřiceti lety, se ve studiu sešli Joe Zawinul, Wayne Shorter, John McLaughlin, Chick Corea, Jack DeJohnette, Dave Holland a další, kteříjsou považovaní za naprostou muzikantskou špičku a drtivá z nich je už označovaná za legendy. Tahle squadra by měla definovat pojem superskupina. A samozřejmě i to z "Bitches Brew" dělá to, čím je.
Nicméně zpět ke čtyřicetiletému vydání. Na něm naleznete vedle původní nahrávky ještě několik bonusů. Těmi prvními jsou singlové verze některých skladeb. Ty, pravda, fanouškům tohoto alba moc nového nepřinesou - přece jen se jedná pouze o zkrácenou podobu. O trošku zajímavější by ale mohly být alternativní verze "John McLaughlin" a "Spanish Key", které jsou naopak určeny především pro fanoušky. Zde se mohou doslova vyřádit a porovnávat, zda je lepší ta, či ona podoba.
Asi nejzajímavější položkou je ale DVD "Copenhagen Live 1969" se sedmdesátiminutovým a doposud nevydaným koncertním záznamem kvintetu Shorter, Corea, Holland, DeJohnette a Davis. Ten byl natočený na počátku listopadu 1969, tedy ještě před vydáním samotného alba, a obsahuje jen poměrně malou část toho, co můžete slyšet na "Bitches Brew". Zbytek doplňují skladby, které v této době vznikly a později se objevily například na kolekci "The Complete Bitches Brew Session". Kvalita tohoto záznamu, tedy jak ta zvuková, tak i obrazová, je velmi dobrá. Samozřejmě v intencích doby, kdy vznikl. Takže nečekejte žádné DTS ani prostorový zvuk. Tenhle koncert má ale jednu podstatnou pedagogickou stránku pro ty, kteří Milese Davise zatím objevují. Hlavní penzum "práce" totiž v té době za něj na koncertech odpracoval zbytek muzikantů. On sám se na pódiu objevoval spíše sporadicky a ještě na poměrně krátkou dobu. Jako by tím hlavním byl spíš Chick Corea a jeho elektrické piáno.
Je naprosto fantastické, jak lze i po čtyřiceti letech tuhle nahrávku osvěžit. Samozřejmě "The Complete Bitches Brew Session" jde více do hloubky, ale je spíše pro opravdové fajnšmekry. Pro toho, kdo původní nahrávku ještě nemá, je tato verze ideální. Navíc se jedná o Opendisc, takže k tomu všemu dostanete i přístup do bonusové sekce oficiálních stránek Milese Davise, kde najdete ještě dva dokumenty, které se vážou ke koncertu v Kodani. Zkrátka vše je dotažené do dokonalosti. A mě by jen zajímalo, jak bude vypadat edice k padesátému nebo šedesátiletému výročí.
Komentáře